Po chvíli jsem se sebrala a šla za Sarah, kde jsme si povídaly až do večeře.
Jedna z největších výhod na Sarah byla, že jsme neustále měly o čem mluvit.
Témata nám nedošla snad nikdy.
Rifovi na našem dnešním každovečerním uklízení neustále padali věci.
Dělal to zřejmě schválně, protože se mu líbila má vždy vyděšená reakce. Hlavně, že ještě včera ani do místnosti nechtěl přijít a bylo mu hrozně zle, což mu nevyčítám, jen nechápu, jak si to teď může užívat.
Protože ten jeho úsměv prozrazoval, že ho to baví.
Další rána.
„Bože, co ti vypadlo tentokrát? Zuby?“
Na mou kousavou otázku nic neodpověděl, jen vzal hadr prosáklý krví a švihl s ním o zem.
Proč mu ten kaktusák nic neřekne? Však to dělá zcela úmyslně.
„Už ti někdo řekl, že máš děravý ruce?“
„Hele neurážej mé ruce, ty umí panečku skvělé věci,“ řekne a políbí si obě dlaně.
Protočím oči a řeknu mu: „Tak ty své šikovné ruce trochu používej.“
Podívá se na mě, usměje se a přijde ke mně blíž.
„Dobře, ruku na to?“
Přikývnu a sundám si rukavici, stejně jako on.
Podám mu svou, což jsem dělat neměla, protože je teď celá od krve. Kdy se mu povedlo sáhnout do krve?
„Co to máš zase za náladu? Před pár hodinami ses mi omlouval za to, že jsi mě nechal na práci samotnou a teď děláš jednu kravinu za druhou,“ protočím oči a umyju si ruku.
„Mám skvělou náladu, nevím, o čem mluvíš…“
Nechala jsem to být a soustředila se na svou práci, protože pokračovat v tomhle rozhovoru o ničem mě fakt nelákalo.
Večer jsem se neustále převalovala a nemohla usnout, nebo spíš jsem se bála.
Tak zranitelná a odkrytá pro zlo, a přesto mě peřina hřála na těle.
Probudila jsem se Sarah v posteli. Peřinu si přinesla ze svého pokoje a svou hlavu měla na mém stehnu. Vůbec netuším, kdy přišla a ani proč. Když se po nějakém čase probudila, otázku mi bez zeptání zodpověděla.
„Křičela jsi ze spaní,“ vysvětlí Sarah rozespale.
„Tak jsem se za tebou šla podívat a už byla líná odejít.“
Byla jsem za ní šťastná.
Opět riskovala, a jen kvůli mně.
Zase zavřela oči a spala dál.
Já jsem už unavená nebyla, takže jsem si vzala knížku a šla na její pokoj, abych jí nerušila a hlavně aby nás někdo nenačapal.
Místo čtení jsem se ale vrátil zpět k mé večerní noční můře.
Moc dobře jsem si pamatovalo, co se mi zdálo.
Tak jako vždycky.
Jen výjimečně jsem tu hrůzu zapomněla.
Jela jsem autem, i když teď přemýšlím, že to je pěkná blbost, když mi není 18 let a nemám řidičák.
A ani auto když jsme u toho, a nastartovat ho taky neumím.
Ale to je jedno…
Jela jsem silnicí, která vedla přes les. Byl extrémně hustý a tmavý.
Mířila jsem opravdu velkou rychlostí do zatáčky a najednou se z lesa do silnice rozběhl jelen, který mi vrazil do auta.
Pamatuji si jeho pohled upřený do mých očí a následnou bolest a šok, když mi jeho paroh zajel přímo do srdce.
Byl to opravdu příšerný sen, založený na opět nejen mé bolesti ale i někoho, nebo teď spíš něčeho jiného.
Snažila jsem se to vytěsnit z hlavy a začíst se do řádku knihy, ale moc to nešlo.
Postrádala jsem soustředěnost.
Po chvilce nás stejně ale šli budit kaktusáci na snídani, takže jsem už věděla, že tam přijdu na jiné myšlenky.
Takže pro dnešek jsme u konce .
❤
✴✴Brzy budu opět zpět ✴✴
💫💫
Doufám, že se vám příběh líbí 😍
