HOPE - Carter Nebo Stark

2. Potřebuju pomoc

Přítomnost 2013

Při letu to vše vypadalo tak maličké. Na druhou stranu
nechtěla bych být teď tam dole a pozorovat létající auto. Co by si o mě ostatní pomysleli, kdybych jim řekla, že jsem na procházce viděla létající auto. Asi by mě měli za blázna. Jelikož jsem velmi zvědavá osoba, musela jsem se zeptat.
„Mam takový dojem, že my dva už jsme se kdysi viděli?"
Agent se na mě otočil a kývl. „Ano to viděly. V roce 1997.
Nastupoval jsem zrovna do S.H.I.E.L.Du, když jste tam byla ředitelkou. To bylo vlastně poprvé a naposledy."
„Ovšemže, jak jsem mohla zapomenout."
Ten den si pamatuji jako by byl včera.

Flashback 1997:

Sedím za svým stolem v kanceláři a vyplňuji nějaké papíry ohledně misí. Uslyším zaťukání, tak zvednu pohled od papírů ke dveřím. „Dále" Vyzvu danou osobu stojící za dveřmi, aby vešla. Dovnitř vejde můj starý známí Nick. Nick je jedním z mála lidí kterým věřím. On vejde, ale nezavře. „Proč nezavřeš?" Ptám se. „Zdravím Hope, někoho ti vedu." Do místnosti vstoupí kluk/muž kolem 25 let. Je vidět, že je
nervózní, ale to přece nemusí.
„Tohle je Phill Coulson."
Představil ho Nick.
„Nedávno vyšel z akademie. Premiant, to se musí nechat. Chci ho jako parťáka, všechno mu ukážu a
uvidíš, že bude nejlepší z nejlepších."
Navrhl Nick. Nemůžu
mu to zakázat, právě se za něj jaksi, zaručil a mě se nový agenti náramně hodí. „Dobře, je to jen na tobě Nicku. A tobě Phille hodně štěstí. Bude se ti tu líbit."
Phill se nepatrně usměje.
Najednou vykročí o jeden krok blíž ke mně. „Já"
Na chvilku se odmlčí.
„Mohla by mi tohle podepsat vaše matka?" Zeptá
se a podá mi kartičku s máminou fotkou. Usměji se nad tím, že existuje vůbec někdo, kdo sbírá tyhle kartičky. „Jasně, bude
moc ráda, že si na ni někdo vzpomene. Podepsaný ti je vrátím osobně nebo je po někom pošlu."
Zářivě se usměje.
„Moc to pro mě znamená, děkuji"
S úsměvem kývnu a otočím hlavu na Nicka.
„Je to na tobě."
Přikývne a oba se dají na odchod.
„A nezapomeňte zavřít!" Poté co to dořeknu, slyším je dvoje uchechtnutí. Zakroutím nad tím hlavou a začnu se znovu věnovat své práci.

Přítomnost 2013:

Jo, přesně nějak takhle jsme se potkali. Ty podepsané kartičky jsem pak poslala po Furym. Když nad tím přemýšlím, tak jsme se vlastně doopravdy viděli jen jednou. To je vlastně docela
dost smutné, když to byl můj zaměstnanec, ale co bylo, bylo a teď se vraťme do přítomnosti. Až teď jsem si vzpomněla, že v New Yorku mám veškeré svoje věci, ale on Nick něco vymyslí. „Coulsone?" Zeptala jsem se. „Hmm." Zamumlal.
„Víš, napadla mě taková jedna věc." Mírně na mě otočil hlavu.
„Jaká?" Zajímal se. „No, jestli by, jsme si nemohli tykat. Však víš, jsme skoro stejně staří a tak." Na to se pousmál a kývl na
znak souhlasu.
„Jsem Phill." „Hope"
Oba jsme otočili hlavu ve
směru jízdy a sledovaly krajinu. Když jsme v dálce uviděli mě známé město, klesli jsme zas pěvně na zem a jeli dál po silnici.
Projížděly jsme různými ulicemi a po chvíli se před námi začínal objevovat Triskelion. Najeli jsme na most a pokračovali v tichosti až k bezpečnostní bráně. V bráně na nás
čekali dva chlápci, kteří to tam hlídali. Phill přiložil svou ruku ke scanneru. Já jsem to po něm zopakovala. Měla jsem obavy, že mi to přístup zamítne, ale to jsem se mýlila. Brána se automaticky otevřela a my vjeli do podzemních garáží. Zaparkovali jsme na Coulsonově parkovacím místě a vystoupily.
„To už je, ale let, co jsem tady nebyla."
Pravila jsem. „Musíme až do posledního patra, tam má Fury kancelář." Kývla jsem. „Takže pořád stejně." Phill přivolal výtah a přiložil svoji kartu.
„Nikdy se to nezměnilo."
Odpověděl na mou otázku. Během jízdy výtahem k nám přistoupilo mnoho agentů. Většina se na mě tak divně dívala, no nesmím se divit, dlouho jsem tu nebyla. Naposledy vlastně před pár lety a tihle agenti nevypadají moc staře. Takže chápu je. Po výstupu z výtahu se před námi rozprostřela temná chodba, jako z nějakého hororu. Vydaly jsme se až na její konec ke dveřím nesoucí cedulku se jménem ředitele. Phill opatrně zaklepal jako by se bál co se stane. Zpoza dveří se ozvalo hlasité dále. Phill nervózně polkl, jako by mu ředitel naháněl strach. Coulson otevřel potichu dveře, že jsem si toho
ani nevšimla. Jen jsem ho mlčky následovala do místnosti za otevřenými dveřmi. Nick seděl za velkým moderním stolem a jeho pohled směřoval naším směrem. Když jsem vystoupila z Phillova stínu na obličeji se mu rozlil malý úsměv.
„Zdravím Hope, to už je, ale let že?" Zeptal se nevinně. „Vyklop to." Řekla jsem rázně. „Neříká se mi to snadno, ale potřebuji
pomoct." Ale ne, pomyslela jsem si.

🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹
Zdravíme u další kapitoly. Jaká je podle vás nejlepší postava ze světa MCU?