HOPE - Carter Nebo Stark

10. Achjo

 Byla jsem několik metrů od quinjetu, zatím si mě nikdo asi nevšiml, ale jejich chyba. „Spusťte odpočítávání na 30 vteřin." Dala jsem rozkaz k odpálení výbušnin, které jeden tým měl za úkol rozmístit. „Ale vždyť tady ještě nejste." „Achjo" Musela jsem si povzdechnout. Jestli to takhle půjde dál tak se asi zblázním. Čemu na tom nerozuměl. Mezitím co jsem nadávala na neschopného agenta, podařilo se mi nepozorovaně dostat do quinjetu. „To je rozkaz agente!" To se na mě otočila celá posádka. Nechápu, co na tom vidí. „A-ano velitelko." Výborně. „Coulsone?" „Ano?" „Skvěle, můžete vyrazit na základnu." „Rozkaz." To už se zamnou začaly ozývat výbuchy a vzlet druhého quinjetu. Neváhala jsem ani vteřinu a šla si sednout na místo pilota. Do chvilky jsme byli ve vzduchu. Nastavila jsem autopilota, abych nemusela celou dobu pilotovat a šla se podívat na polomrtvé Avengers. Na chvíli jsem se zastavila u kapitána, který vypadal, že sebou každou chvíli sekne. Agent, který ho odváděl do letadla mu dal speciálně vyvinutou injekci. Kvůli přístroji, který byl tam dole a rušil jejich schopnosti. Jakmile by se dostal ven, zachvátila by ho taková bolest kterou, nevím, jestli by vůbec zvládl snést. Od kapitána jsem přešla k doktoru Bannerovi. Ten na rozdíl od kapitála v sobě neměl žádnou injekci, ale na rukou měl speciální náramky, které mu pomáhaly pomalu se zpátky sžít z jeho druhým já. Natasha Romanovová. To je dalo by se říct, že kapitola sama o sobě. Té jen obvázali rány a dali nějaké sedativa. Více zde stejnak nesvedeme. Pak tu byl Clint Barton, ten na tom byl asi ze všech nejlíp. Měl jen několik popálenin a sem tam nějaký škrábanec, jestli měl něco pod kusy oblečení to nevím. Jak jsem říkala větší péči dostanou až na základně. Nakonec sám velký Tony Stark. Pomalu jsem k němu přišla a opatrně si sedla. Otočila na mě hlavu, ve které byl unavený a dosti zřízený obličej. Nevěděla jsem, co mám říct, a tak jsem jen mlčky seděla dál. Naštěstí to za mě Tony vyřešil. Nečekaně se přiblížil blíž ke mně a pak mě lehce i přes jeho četná zranění obejmul kolem pasu. Netušila jsem, co mám dělat s rukama. Opatrně jsem je otočila kolem jeho těla, abych mu ještě víc neublížila a víc se k němu natiskla. Chvíli jsme takhle seděli. Tíživé ticho prořízli Tonyho tiché vzlyky. Teď jsem byla pořádně v konci. „J-j-já" „Šššš" Uklidňovala jsem ho. „Už mě nesmíš nikdy opustit. Chápeš to?" Zeptal se mě zlomeným a nakřáplým hlasem. Podíval se na mě uslzenýma očima a skenoval můj obličej. Opět jsem nevěděla co říct, a tak jsem němě přikývla. To mu jako odpověď pravděpodobně stačilo. Zpět se ke mně přitulil. „Věděl jsem, že nás najdeš." Po chvíli jsem slyšela jen jeho pravidelné a zřejmě i dosti bolestivé oddechování. Před námi byla ještě dlouhá cesta, tak by nebylo na škodu, se na chvíli prospat. Cítila jsem na nás pohled několika očí, ale upřímně mi to bylo jedno.