HOPE - Carter Nebo Stark

14. Celkem to jde

Jeho pokoj jsme našly podle cedulek na pokojových dveřích. Před ním jsme se zastavily. „Lauro, můžu jen na malý moment? Potřebuji mu něco říct." „Jasně, žádný problém. Počkám tady." Usmála jsem se na ní a zaklepala na dveře od nemocničního pokoje. Zevnitř se ozvalo tlumené dále. Vešla jsem. Agent 7 úrovně značně vyčerpaně seděl na lůžku a skenoval bílou zeď před sebou. Vypadal duchem nepřítomný. Jakmile jsem vešla, upoutala jsem jeho pozornost já. „Jak vám je agente Bartone?" zeptala jsem se. „Celkem to jde." „To je dobře." „Kdo vůbec jste? Byla jste na záchranné misi, ale nikdy před tím jsem vás tu neviděl." „Dejme tomu, že jsem agentka, která je povolána jen v největší nouzi." „To jsme pro vás až tak důležití?" „Věřte mi, že mě jste úplně ukradení." „A Strak je vám taky úplně ukradený, protože to tak úplně nevypadalo." „Možná, že on je výjimka, a navíc má být jen jako konzultant." Bylo na něm vidět, že mi tohle nevěří, ale rozhodl se to ignorovat. „Je jasný, že jste se nepřišla zeptat, jak mi je. Takže co potřebujete?" Promluvil po chvilce ticha. „Myslí vám to agente. Máte pravdu nepřišla jsem sem jen tak, byla jsem velící záchranné mise. A jak to tu chodí, musím sepsat hlášení. Vy budete muset napsat hlášení o své misi, ale to má myslím na starosti Rogers." Kývl. To mi dalo jasný signál, abych pokračovala. „Teď k tomu hlavnímu. Budu potřebovat doplnit nějaké informace, a jelikož vy jste byl asi nejvíc v pohodě, padlo to na vás." „Dobrá, do kdy to mám mít hotové?" „Záleží, jak dlouho tady ještě budu." „A jak tady dlouho ještě budete?" Zeptal se s bolestivým úsměvem. Neměl by se raději usmívat nebo mluvit, mohl by si přetrhat zašité rány. „Minimálně do konce týdne a pak uvidím." „Fajn" „Jo, a ještě něco, přišla za vámi vaše žena." Poté co jsem vyslovila tuhle větu, celý obličej se mu najednou rozzářil i přes jeho stálou bolest. Věděla jsem, že není na co čekat a vydala se pro Lauru. „Počkejte" Otočila jsem se na něj. „děkuji." „Nemáte zač." To už jsem akorát vycházela ze dveří. Postavila jsem se naproti paní Bartonové. „Jen jsem ještě chtěla jednu věc." „Povídejte." „Jak dlouho tady budete, jen abych to mohla zapsat." „Chtěla jsem aspoň na hodinu. Jestli by to tedy šlo." „Jasně žádný problém." Rozešla jsem se dál a periferním viděla, jak Laura vstupuje do dveří od nemocničního pokoje jejího manžela. Původně jsem měla v plánu navštívit všechny Avengry, ale nejsem si jistá, zda by vůbec chtěli být v mé přítomnosti. Je tu také veliká šance, že budou odpočívat. Po dlouhém rozhodování jsem to zabalila a šla do místních laboratoří, podívat se na výrobu reaktoru, E.D.A. pravděpodobně ještě neskončil, a tak mám spoustu času.