HOPE - Carter Nebo Stark

1. Záleží kdo se ptá

Přítomnost 2013

Momentálně mám namířeno do zasedací místnosti, kde se mám dozvědět co mě čeká tento týden. Před vstupem musím ukázat svůj průkaz totožnosti, přeci jen jsem v budově CIA. Průkaz přiložím ke scanneru, který mi následně otevře dveře
do oné místnosti. Poté co zjistím, že se čeká jen na mně, si neslyšně sednu na předem určenou židli. Na stole už mám připravené potřebné dokumenty k práci. Můj nadřízený začíná svůj dlouhý výklad, na který už jsem si za ty roky zvykla.
Místo toho abych ho poslouchala, se začtu do oněch dokumentů. Najednou si uvědomím, že je v místnosti nezvyklé ticho, a tak zvedám hlavu, abych zjistila, co se děje.
„Slečno Jonesová, posloucháte mně?" Promluvil ke mně šéf.
„No, vlastně ani ne pane Andersone." Nervózně jsem se zasmála. Jen zakroutil hlavou a znovu se rozmluvil. Seděla jsem tam ještě patnáct minut a pohledem hypnotizovala
hodinky na mém zápěstí. „Děkuji, to bylo pro dnešek vše, uvidíme se příští týden." Tato věta mě probudila, z jakéhosi transu. Zvedla jsem se od stolu a vydala se ke dveřím v domnění, že odsud konečně odejdu, ale to jsem se asi spletla.
„Vy ne slečno Jonesová, my si ještě promluvíme."
Naprázdno jsem polkla. „Potřebujete něco, pane Andersone?"
Zeptala jsem se ho. „Ani ne," zakroutil hlavou „jen jsem vás chtěl poprosit, aby jste na dalších poradách více poslouchala."
Asi mi právě spadl obrovský kámen ze srdce. „Pokusím se. Ještě něco jste mi chtěl říct?" Už se nadechoval k odpovědi, ale nakonec jen zakroutil hlavou na znak nesouhlasu. Přikývla
jsem. „Dobrá můžete jít domů, Mio." Znovu jsem kývla a teď již doopravdy odešla. Ještě jsem si došla do své kanceláře pro kabelku a lehký kabát, přeci jen před chvílí teprve skončila
zima. Než jsem se dostala před budovu, nějakou tu dobu trvalo projít všemi kontrolami. Chtěla jsem si stopnout taxi tak jsem
si stoupla k silnici.
„Hope Carterová?" Ozvalo se vedle mě.
Trhla jsem sebou a otočila se za hlasem. Stál tam povědomý muž ve středních letech. „Záleží, kdo se ptá." Opověděla jsem neurčitě. Onen muž se na mě otočil čelem a sáhnul si do
vnitřní kapsy svého saka, které měl na sobě. Když ruku vytáhnul, všimla jsem si obdélníkové krabičky, kterou následně otevřel. Podle obsahu jsem si domyslela, o koho se jedná.
„Phil Coulson ze S.H.I.E.L.D.u posílá mě ředitel Nick
Fury." Byla jsem dost zaskočená, že by se Nick konečně ozval.
„Tak v tom případě jsem Hope Cartrová. A co pomě ředitel Fury vlastně chce? Mohu-li se zeptat." Otočila jsem se zpátky čelem k silnici. „To abych se
přiznal, nevím. Jen mi sdělil, kde vás najdu a to, že vás mám odvézt na základnu." Po tváři se mi rozlil nepatrný úšklebek, kterého si doufejme, agent nevšiml. To je celý on, nikdy nikomu neřekl všechno, a to mu v jeho práci hraje dost do
karet. Ucítila jsem na sobě agentův pohled, tak jsem se otočila čelem k němu. Usmála jsem se na něj. „Předpokládám, že ta
červená Corvette bude vaše, nemám pravdu?" On se na mě udiveně podíval. „Jak jste to poznala?" Znovu jsem se ušklíbla, ale tentokrát už to zaznamenal. „Víte, nejste jediný, který se zajímá o taková auta. Ke všemu, když létají." Teď už na mě doslova civěl. Rozešla jsem se směr červené auto. Když jsem byla u něj otočila jsem se. „Jdete Coulsone? Ráda bych
tam už byla. Vy ne?" Jen přikývl a vydal se za mnou. Odemkl a oba jsme nasedli, na celkem pohodlné sedačky. Phil nastartoval a vyrazili jsme ne na moc krátkou cestu směr základna S.H.I.E.L.D.u. „To je Chevrolet Corvette z roku 1962?"
Na to už jen kývl a věnoval se řízení. Poté co jsme
vyjeli z města jsme se vznesli do vzduchu a letěli. Najednou Coulson promluvil. „Jmenuje se Lola" od srdce jsem se zasmála a Phil se po chvíli přidal. „To je hezké." Konstatovala jsem.

🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹
Zdravíme všechny, kteří dali našemu příběhu šanci. Rády bychom vám oznámily, že kapitoly budou vycházet každý pátek. M&K