HOPE - Carter Nebo Stark

29. Něco, co se ti rozhodně líbit nebude.

Stále pohled Nicka Furyho

Jakmile jsem zjistil, kdo volá, znejistěl jsem. „Hope, je vše v pohodě?" Něco se muselo určitě podělat. „Jo, vše podle plánu. Až na jednu menší komplikaci." Já to říkal. „Jakou?" Hlavně ať se nechytli do nějaké pasti. Nemůžu si dovolit přijít o mé nejlepší agenty. Ano ještě tu mám Avengers, ale ti jsou momentálně na dlouhou dobu nepoužitelní. „Je zde až moc lidí, budeme potřebovat posily." Do čeho jste se to sakra dostali? Kývl jsem na Hilovou, která mě celou dobu pozorovala a odposlouchávala náš hovor, aby to ihned zařídila. Ta se okamžitě pustila do práce. Během pár vteřin měla hotovo. „To nebude problém, za pár minut by měly být na místě." Mluvil jsem mezitím, co jsem si prohlížel letový plán, který navrhla agentka Hilová. Vlastně už stačilo ho jen potvrdil. Na nic jsem nečekal a potvrdil ho. Z jim nejbližší základny odstartuje velký zadržovací modul, který jim bude doufejme stačit. „Díky Fury." „raději se nebudu ptát o co přesně jde." Ještě bych se dozvěděl to, co bych nechtěl. Sice bych měl vědět co dělají a proč, ale já bych Hope svěřil i své druhé oko. „Máš pravdu, radši se neptej. Zatím to máme pod kontrolou, ale je to něco, co se ti rozhodně líbit nebude." Já to říkal. Hovor se ukončil těsně poté, co jsem v dáli zaslechl nějaký rozruch. Snad se jim nic nestane. Další selhání si nemůžeme dovolit. Abych už nad tím nemusel tolik přemýšlet začal jsem se věnovat něčemu více užitečnému, jako je například řízení tajné organizace. Po očku jsem sledoval právě odcházející agentu Hilovou a její pozadí.

Pohled Hope-současnost

Prohrabovala jsem se složkami v krabicích a hledala důležité informace. Vzhledem k tomu, že tohle není základna, tak jsem musela počítat s tím, že tu nic moc nebude. To, že jsem tu něco hledala a také to tu našla, byla asi čistě jen náhoda. Nebo taky osud. Ale to je méně pravděpodobné. Měla jsem vyčleněných již několik krabic s aspoň trošku podstatnými informacemi. Celkově šlo tedy jen o vznik celého komplexu. Zjistila, jsem, že to tu je už několik desítek let. Páni a my si toho ani nevšimli. Ty nejstarší záznamy se nacházeli v tom nejzapadlejším koutě celé místnosti. Když se tak kolem sebe porozhlédnu, vypadá to tu jak po tornádu. V tom se kousek ode mě ozvaly kroky. Předpokládám, že dané osoby byly mužského pohlaví, už jen proto jak chodili. Žena má vždy o něco lehčí došlápnutí. Neváhala jsem ani vteřinu a popadla pistoli, která ležela kousek ode mě. Pomalu jsem se ve dřepu dostala ke konci regálu a opatrně vykoukla. Nic. Kroky jako by najednou ustaly. Neslyšně jsem se celá napřímila, a ještě pevněji zbraň sevřela v ruce. V tom ale osoby vpadly do místnosti, předpokládám, že jich bude pět maximálně šest. Pořádně jsem se nadechla a připravila se zaútočit. Tohle bylo jiné než před tím. Tihle byli těžce ozbrojeni, né jako vystrašení studenti. Jedna, dva a tři. Na tři jsem vyskočila ze svého provizorního úkrytu a postavila se do vzpřímeného postoje se zvednutou bradou na náznak toho, že se jich nebojím a nedělá mi problém, jakkoliv zaútočit. Po zjištění, že jsou to agenti, které jsem sem poslala se mi značně ulevilo. Aspoň nebudu muset střílet. Oni také nejspíš pochopili, že jim žádné nebezpečí nehrozí, tak uvolnili své držení těla a zbraně sklonili.