HOPE - Carter Nebo Stark

41. A kdy pojedeme domů?

Flashback:

Děti by měly prožít krásné, šťastné a láskyplné dětství. Je jedno jestli jste člověk, mimozemšťan, polobůh nebo třeba jen potomek někoho slavného, nemělo by se to rozlišovat. Jak ale víme, každý nemá takové štěstí mít oba milující rodiče u sebe či je mít vůbec. Zrovna nechceme řešit toto téma, proto se vrátíme k Hope. Ještě malé vysmáté a naprosto nezkušené Hope.

Děti jsou závislé na rodičích nebo těch, jenž tuto pozici zastávají, děti rodičům bezmezně věří a proto, když malá Hope vyrazila s tatínkem na projížďku autem naprosto mu věřila.

Jeli dlouho, Hope seděla klidně na sedačce a pozorovala stále s měnící krajinu za okny auta, myslela si, že jedou do lesa sbírat houby, přesně tak, jak to dělávali každý podzim. Tentokrát s nimi ale nebyla její maminka Peggy, byla z toho chvíli smutná, ale jí špatná nálada nikdy nezůstávala dlouho a s myšlenkou, že se budou procházet po lese, sbírat houby a možná postaví domeček i pro mravence, byla šťastná. Byl skoro zázrak, že dokázala sedět půl hodiny v sedačce a ani nedutat.

Projížděli chvíli lesem, tunely a kolem pár polí. Hope lákalo zastavit vylézt z auta a hrát si klidně i na louce. Divili byste se, ale už uměla i trochu věnec ze sedmikrásek. Táta s nimi trávil hodně času, ale pro malou skoro hyperaktivní Hope to bylo málo. Chtěla se mu pochlubit, a proto podlehla nutkání a zeptala se na častou dotěrnou otázku. „Už tam budeme?" její sladký dětský hlásek protnul klid v autu a přerušil písničku z rádia.

Hnědý pár očí se podíval do zpětného zrcátka a změřil jí pohledem, ale jen na chvíli, aby stále kontroloval silnici. „Neboj, už jen chvíli." Pronesl klidným hlasem. Divili byste se, ale přinutila se přijmout tuto odpověď a jen si pobrukovat.

Neví kolik toho stihli přesně ujet, jen přece byla ještě malá. Pamatuje si vysoké duby, krásné světle žluté pole, pamatuje si srnky nebo něco podobného běžet po poli. Pamatuje si krásně modré nebe s mraky světlými jako čerstvě napadaný sníh. Svět se zdál úžasný.

Pak přišel otřes, praštila se do hlavy tak silně, že poslední, co si pamatuje byl zvuk brzdících kol a nepříjemné pištění v uších.

Probuzení bylo nepříjemné. Bolely jí záda, hlava, krk a rameno. Nejradši by spala, jak nejdéle by to šlo. Bohužel všude slyšela podivné řinčení něčeho kovového, vrzání pantů a hlasy. Pomalu začala otevírat oči, měla je slepené zaschlými slzami a tmavé světlo v místnosti nebylo nic příjemného. Hned jak se zorientovala v prostoru, chtěla se zvednou, ale zatočila se jí hlava, a to jí zastavilo. Bylo jí na zvracení v místnosti byl podivný puch, nedokázala ho popsat, doufala, že to není nic hrozného. Jakmile si uvědomila, že není doma ani nikde, kde by to znala, nastoupila panika. Nakřáplým hlasem zavolala do prázdna místnosti. „Haló?" doufala, že je na blízku táta, proto nechala chladnou hlavu a řekla si, že nebude brečet.

Po pár minutách prošel dveřmi vysoký muž. Vypadal na třicet, hnědé vlasy, brýle a přívětivý úsměv. Měl na sobě sako a černou kravatu s modrými krychlemi. Hlasem naprosto klidným, přesně takovým, kterým k ní mluvil její otec, jí pozdravil a slušně jí požádal, aby ho doprovodila za jejím otcem. Hope věděla, že cizím lidem nemá věřil, ale měl klíče od dveří. Hope se tedy zvedla a přišla k němu, nasadila nevinný výraz a bez hlasitého komentáře se spolu s mužem vydala do neznáma za dveřmi.

Dveře místnosti, do které vstoupili byly z tenkého, ale pevného kovu nebo něčeho kovu příbuzného. Kliky byly taky kovové a vše tam působilo tak ponuře, až Hope z toho přeběhl mráz po zádech. Vstoupili do bílé místnosti s velkým stolem a třemi židlemi. Muž Hope pokynul stoupnout si ke zdi. Hope uposlechla, ale tentokrát si komentář neodpustila. Její instinkty jí radili dobře, ale hyperaktivita má také svou moc. „Kde je tatínek?" zeptala se a stále se snažila vypadat nevinně. Muž se otočil během jeho odchodu z místnosti a promluvil na ní stále klidně. „Brzy přijde, ale možná ho neuvidíš." Hope si nedokázala pořádně vyložit jeho odpověď. „Cože?" dala svou nechápavost najevo. Bohužel muž se jen usmál a odešel z místnosti.

Po tomto prazvláštním rozhovoru zůstal Hope sama v místnosti, pozorovala ji a snažila se vybavit si cestu sem. Maminka jí totiž radila, aby si v mysli dělala vlastní mapu budov, díky které se neztratí.

Hned jak si to promyslela přišel ten muž, který jí sem doprovodil, budeme mu říkat pan Kostička. Následovala ho opět chodbou dál. Po asi dvou minutách chůze uviděla malou skupinku lidí v oblecích před sebou. Ani jí nepřekvapilo, že se u nich zastavili. A od tohoto momentu si Hope pamatuje, jak se jí snažili přesvědčit o úžasných dobrodružstvích agentů jejich společnosti. Vyzdobili jí pokoj, chovali se k ní hezky, prováděli jí po celém, jak později zjistila, podzemním komplexu a snažili se jí vnutit ideály „ovce ve stádu". Abyste pochopili, tak je slepá víra v něco. Aby nelhala zalíbilo se jí tam, viděla zbraně, agenty, veliké jako hory, výhody, jenž by jí to poskytlo, dokud se nezeptala na jejich jméno. Po prozrazení jména si malá Hope vybalila dlouhé a obsáhlé rozhovory s matkou o tajné organizaci potlačující dosavadní systém, byla problémová a její matka proti tomu bojovala.

Za celou dobu viděla svého otce třikrát, ale jen na ní zamával, a to bylo vše, vždy ho odvedli a teď jí to dávalo smysl. Snažili se jí přesvědčit o jejich pravdě a jejího otce jí ukázali jen, aby se nestrachovala a poslouchala.

Za dlouhých deset dnů prohlídek komplexu a dobrého stravování, jí skoro nenechali přemýšlet o její mámě. Začala jí chybět a výrazně to uškodilo na, nejen její morálce, ale i na morálce všech kravaťáků. Když šli tedy prohlédnou štáb, Hope se v půli cesty zastavila a pronesla s naprosto stejný tónem jako vždy „A kdy pojedeme domů?". Pan Kostička se otočil a na vteřinu bylo v jeho výraze vidět i něco jiného než jen klid. Viděla tam vztek. „Tady je tvůj domov." A usmíval se, když to říkal. Hope už ta hra nebavila. „Tohle není můj domov, nechci tu být, chci vidět svého tátu a s ním jet domů!" dořekla to mírně rozhořčená, protože to nejdřív nepochopili. Teď ale pan Kostička neměl klidný výraz. Vypadal strašidelně. Vytáhl z kapsy vysílačku a řekl do ní něco, čemu nerozuměla. Koukali na sebe a při tom pan Kostička přišel blíž a spustil „Ty malá otravná holko, už mě to nebaví, máš největší luxus a co bys chtěla ještě víc. Hmm?" když to říkal na jeho tváři byly vidět vrásky, kterých si Hope předtím nevšimla a děsilo jí to. „Nebudeš si tu diktovat podmínky!" došla mu trpělivost očividně. Hope se bála, a tak uposlechla instinkt vystrašeného dítěte, úprk.