HOPE - Carter Nebo Stark

9. Máš být přeci mrtvá

Čím blíž jsem byla jeho cele, tím víc se mi svíral žaludek. Nevím, čím to bylo, možná strachem o něj. Dveře jsem si otevřela volnou rukou a pak následoval pohled na bezvládné tělo. Byl pohublý, ale to se nedalo říct jen o něm. Měl do krve rozdrásané záda a znetvořené ruce, bylo mi jasné, že je mučili. Byl celý bledý a z jeho polohy ležení bylo poznat, že i zoufalý.  Při tom pohledu se mi oči zalily slzami. Klekla jsem si k němu a párkrát ho lehce propleskla. Na to už začal trochu reagovat. „Díky bohu." Myslím, že mi tímhle spadl obrovský kámen ze srdce. „C-c-o se děje?" Zeptal se dezorientovaně. Ušklíbla jsem se a pokusila se ho posadit. „Hope?" „Hmm." Odpověděla jsem, mezitím co jsem otvírala záhadný kufřík. „To jsem mrtví nebo co?" „Ne neboj. Zatím jsi neumřel, ale jestli teď nebudeš chvíli v klidu tak bys umřít mohl." Pohled jsem stočila na jeho obličej, na kterém byly stopy po slzách a krvi. „J-já to nechápu. Máš být přeci mrtvá. Teda né že bych to chtěl, ale stejně." Trochu jsem nad zmínkou, že mám být mrtvá, posmutněla, ale o tom jindy. „Všechno ti vysvětlím, ale teď ti musím vyměnit tvůj reaktor. Dobře?" Zmateně mi to odkýval, ale mám takový dojem, že ani neví, co jsem mu říkala. Z kufříku jsem vytáhla nový reaktor a chystala se mu ho vyměnit. „Teď mě dobře poslouchej. Vyměním ti reaktor, ale nebudeš moct dělat žádné náročné aktivity. Je vyrobený narychlo, tudíž není tak výkonný jako ten, co máš. Ikdyž ten, co máš, ti může každou chvílí zdechnout. Na úplně novém se už pracuje, ale vzhledem k okolnostem jsme vás odtud potřebovali dostat co nejdřív. Chápeš Tony?" Pouze zmateně zakýval hlavou. „Dobře, Možná dostaneš menší šok." „Fajn" Chyběly mi tu ještě jedny ruce, ale nechtělo se mi někoho otravovat, a tak jsem si musela vystačit sama. Do jedné ruky jsem si připravila nový reaktor a druhou rukou jsem se chystala rychle vyndat ten starý. Nádech, výdech. Jediná chyba a může mi tady umřít. Tři, dva, jedna rychle jsem vyndala ten starý a dala tam hned ten nový. Snad jsem ani nedýchala. Rychle jsem pohled upřela na Tonyho obličej. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Měla jsem strach, že jsem mu nějak ublížila. „Děkuji." Začal se zvedat, ale rukou jsem ho zatlačila zpátky. „Agente 54, nestůjte tam tak a pojďte mi poct!" zakřičela jsem na agenta, který tam jen tak stál, a jen na vše z vpovzdálí přihlížel. 54 se rychle vydal ke mně. Vstoupil do cely a vzal Tonyho po paží a společnými silami jsme ho zvedli ze zakrvácené betonové země. Opatrně jsme vyšli z cely. To se k nám už hnali noví agenti, přebrali si Tonyho a pomalu s ním odkráčeli z místnosti. Já se ještě vrátila pro prázdný kufřík, který jsem zaplnila od teď nepouživatelným reaktorem. Přeci bych ho tady nenechala. Ještě by zjistili, jak funguje, a to by byl průser. Ještě, než jsem opustila tuto část podzemního komplexu, ujistila jsem se, že zde nikdo není. Věděla jsem, kam všichni přede mnou šli, a tak jsem se vydala za nimi. Po několika metrech jsem je dohnala, ale to už jsem z dálky slyšela nepřátelské agenty. Zpomalila jsem. Agenti přede mnou se rázem otočili s otázkou v očích. „Jděte napřed. Zpomalím je!" Řekla jsem jim nebo spíš rozkázala. Jelikož to byli mí podřízení museli mě poslechnout. Věci, co jsem měla v rukou, jsem předala agentovi, který byl ke mně nejblíž. „Ne. Nemůžete ji tam nechat. To to nechápete? Vždyť jí zabijí." Řval Tony na agenty. Ti nemohli nic dělat, jen poslouchat rozkazy. „Jasně téhle akci velím já. Takže poslouchají moje rozkazy Tony." Dál se vzpíral, ale po chvíli si uvědomil, že je to předem prohraný boj. Otočila jsem se čelem k přibližujícím nepřátelům. Vypadal jsem, jako bych na ně již čekala. Ono to tak vlastě i bylo. Můj tým byl dávno pryč a patrně se už blížili východu. Jen doufám, že nenarazí na nečekané komplikace. Tady je vidět nevýhoda toho, když máte obrovský komplex a málo lidí. Než se někam dostanou, nepřátelé už jsou na odchodu. A to už jsem viděla první protivníky, kteří si to ke mně mířili s nabytými zbraněmi. Zanedlouho už jsem byla plně obklíčená a čekala, až začnou útočit. Místo toho si vybrali diplomatickou cestu. „Odhoď zbraně!" rozkázal vcelku pohledný mladík. Udělala jsem to, co po mě chtěl. Vyndala své čtyři nože a odhodila dvě pistole. „Opravdu jste si mysleli, že tohle vyhrajete? Protože jestli ano, tak to jste na omylu." Zachytila jsem značné znepokojení v jeho tváři, ale musela se soustředit na to, co dělám. „Jenže právě si odhodila své zbraně." „Tím pádem na vás půjdu tou vaší." Podle jsem se usmála a začala svou mysl soustředit na dav vojáků kolem mě a také v blízkém okolí. Nebylo jich moc, ale ani málo. Nic, s čím bych si neporadila. V jeden moment všichni přítomni, až na mě padli mrtví na zem. Já rychle sebrala mnou pohozené zbraně a vydala se směr východ. Nebylo pochyb, že celá tahle základna patřila Hydře. Nepatrné znaky na jejich uniformách. Jen my nejde pořád do hlavy, proč teď?