HOPE - Carter Nebo Stark

35. Rány se hojí

Jakýsi agent ještě mluvil do mikrofonu během volání čtyř agentů se S.H.I.E.L.D.em, když v tom přijímač ohlásil slabý signál a za dvě vteřiny byl slyšet už jen šum. „Sakra!" vyjádřil své nadšení k šumu agent Gimm. „Hlavní je, že posily jsou na cestě tak už nám tu zbývá jen přežít tyhle temné chvíle a zanedlouho budeme moct zase všichni domů." Uklidňujícím hlasem pronesl agent Rise a kamarádským pohledem všechny zbylé uzemnil. „Měli bychom jim jít pomoct." Prohodil Fitz a jako agent Triplet všechny změřil pohledem. „Já teď nechci vypadat, že se bojím, to ne, ale neměli bychom právě tady zůstat a posily co sem míří navést na správná místa?" odpověděla opatrně Jemma.

Následovala chvilka ticha, kdy každý slyšel i nepatrný šum lístků ve větvích, ale i na zemi. Šum z rádia, kterým se dorozumívali se S.H.I.E.L.D.em, doplňoval tuto přírodní simfonii složenou z tichého lesa a tepu lidských srdcí pumpujících krev do celého těla. Oči jim těkaly z jednoho na druhého a do lesa odkud houkaly sovy a bylo slyšet nepatrné vrčení. Těchto pár vteřin bylo dost mrazivých, aby si všichni uvědomili, že tam venku, v tom lese, běhají jejich parťáci, kamarádi, kolegové a bojují o životy nejen své, ale i o životy ostatních. Jemma se sekavě, hlasitě nadechla a zase vydechla. Agent Rise zase hlasitě polkl, než začal mluvit. „Měli bychom jim jít pomoct," opět se na sebe všichni podívali. „navrhuji, abych šel já a agent Fitz najít někoho poblíž a řekli jim o posilách, které jsou za chvíli zde." Snažil se znít odhodlaně, ale nedokázal úplně skrýt strach slyšitelný v jeho hlase a viditelný v jeho očích. Fitz byl na tom dost podobně, „Souhlasím." Překvapivá věta vydraná z úst tohoto mladého muže však zvedla odvahu jeho staršímu kolegovi. „Dobrá tedy," pronesl agent Grimm. „my zůstaneme zde a budeme navigovat posily." Dodal, a přitom ukázal na něj a Jemmu, sice jen nepatrně, ale dost na to, abychom si toho všimli. „Budeme na frekvenci 14, 158." řekl agent Rise během toho co se zvedal od rádia, které pořád šumělo, ale toho si už nikdo nevšímal. Jemma jen přikývla a zkontrolovala frekvenci.

Pohled Fitze

Odešli jsme už před nějakou dobou. Upřímně radši bych teď experimentoval s arsenem než jít tímhle lesem, ale budu to brát jako bojovku. Pochopitelně, když jsme přijeli pohled na tuto krajinu byl nádherný. I přes tuto krásnou krajinu jsme už po těsném vypíchnutí oka a útoku prasete. Abyste věděli to Rise nakopnul to prase a já byl málem bez oka, ale ne mou vinou v noci je viditelnost na prd. Šli jsme po relativně vyšlapané cestě, ovšem šel přede mnou agent Rise a určitě tudy šli i jiní agenti, ale takto vyšlapaná cesta nemohla vzniknout za dnešek. A pochybuji, že to udělala zvířata.

Nešli jsme moc dlouho, než jsme objevili první známky lidské existence. Nezdálo se to, ale cesta jde v noci většinou rychleji i přes tmu, no jo optické klamy. Ke konci naší zatím nijak nevyrušené cesty jsme se už probojovávali hustými větvemi, abychom byli aspoň na dva metry od našeho agenta. Přiblížili jsme se na maximální možnou vzdálenost, tak abychom se vzájemně slyšeli a viděli. Kvůli tmě a postupně padající mlze to nebyla zase dálka, ale i tak jsme ho pořádně vylekali. Otočil zbraň a v jeho tváři bylo vidět zděšení, strach a psychická bolest ne však kvůli nám. U jeho nohou ležel agent S.H.I.E.L.D. u. Jeho tvář byla naprosto zdemolovaná, nos byl zamáčklý v hlavě, čelo, brada, lícní kosti byly rozdrcené a stejně promáčklé jako nos. Celou tvář měl pokrytou krví, vypadalo to jako by krev i brčel, oči tlakem vystouplé z hlavy. Polilo mě zděšení. Očima jsem ho celého přejel a zastavil se u pánve, tedy u toho co dřív bývalo pánví. Byla zamáčklá do země, placatá jako palačinka. Celé to tělo teď už bývalého agenta leželo na větvích potříštěných krví. Zbraň měl ještě u hrudi a v mrtvolné křeči ji svíral jako by ji nikdy nesměl pustit. Ještě před chvílí dýchal stejný vzduch jako já. Ještě před chvílí jeho tělo hřálo životem a jeho mysl se zaměřovala na úkol, ale jistě se také vracela k jeho rodině, která se zrovna teď dívá na film a čeká na něj. Už nikdy ho neuvidí. Jeho tělo tu teď leží jako by se nikdy nehýbalo a nikdy nežilo. Pohled na toho chudáka, který jen plnil svou povinnost byl zdrcující. Zastavilo se mi srdce nad přejetým přítelem a projevil jsem mu aspoň na chvíli úctu.
Agent Rise se vzpamatoval jako první, přešel k agentovi a začal s ním mluvit. Nevím co mu říkal, ale říkal mu něco povzbuzujícího, bylo to vidět v agentových očích. Poslední co říkal bylo "Běž!". Agent vstal naposledy pohlédl na Rise, mě a nakonec naposledy, ale jen krátce pohlédl na svého rozjetého kamaráda ležícího na zemi.
Chtěl jsem se zeptat Rise co mu říkal, ale pak jsem si to rozmyslel, protože rány se hojí a má otázka by byla, jako další bodnutí do ní.