HOPE - Carter Nebo Stark

32. Protože nechce, aby se minulost opakovala

Pohled Hope současnost

Nevím proč, ale z ničeho nic jsem pocítila nejistou z toho, co má nastat. Šla jsem jako poslední, tudíž vím, co se děje za mnou, ale to, co se děje přede mnou, o tom už jsem takový přehled neměla. Procházeli jsme pomalu vylidněnými dlouhými chodbami, s fakt chabým osvětlením, na to že to byla nejspíš škola, tu strašidelnou atmosféru měli tak vysokou, že by se tu dal natáčet horor. Každých pár sekund jsem se dívala za sebe, jestli nás někdo nesleduje. I když při každém otočení mou hlavou a následném zkontrolování cesty, kterou jsme ušli, jsem měla stále ten divný pocit jako by nás někdo sledoval i přes fakt, že jsem nikoho neviděla. Postupně jsme prošli spletitými chodbami tohoto tajného komplexu, dokud jsme nedošli k našemu cíli, kterým byl tedy aspoň pro nás vchod do této dá se říct školy. Určitě zde musel být daleko přístupnější vchod, protože si neumím představit, jak by dostávali nábytek dovnitř, když tu byl žebřík. Bohužel my neměli čas a naše mise nebyla prozkoumat celý bunkr, nýbrž najít, zajistit a přenést nalezené informace do bezpečných skladů S.H.I.E.L.D.u. Každopádně to byla škoda, ale to, pro co jsme si přišli jsme již získali. Po chvilce nahoru lezl první agent a po něm se připravovali i ostatní. Já stále hlídala v chodbě u žebříku a očekávala možný útok vojáků hydry zpoza rohu. Jakmile vylezl nahoru poslední agent, zastrčila jsem zbraň do pouzdra a začala šplhat.

Hned jak jsem vylezla na povrch prochladlé země, zasáhl mě do obličeje studený vítr kombinovaný s vlhkým ovzduším přicházejícího jara. Popravdě vůbec se mi nelíbilo to ticho a klid i po našem vpádu do bunkru. Bylo taktéž vidět na tvářích mých parťáků nesoucích krabice, že mé obavy netížily jen mě, ale i ostatní. Po přizpůsobení se venkovní teplotě jsem zavřela poklop chránící vchod do tajné základy hydry. Následné přeskupení trvalo jen pár vteřin a byli jsme připraveni vyrazit. Měli jsme před sebou, leč se to nezdá, dlouhou cestu přes zmrzlou zem směrem k lesu a konečnému cíli jímž byly quinjety nové generace pro převoz nákladu, ale i posádky a samozřejmě Z1. Dali jsme se na pochod, když v tom náhle jsem uslyšela nepříjemný zvuk letící kulky a následný výkřik jednoho z našich agentů. Má chvilková nepozornost lesa za námi, jak jsem se otáčela, abych viděla, kdo kulku a kam schytal se nám vymstil. Z lesa za námi, kde před pár vteřinami nic nebylo, začali vybíhat agenti hydry a bez milosti začali střílet na vše co se hýbalo. Přesně tento moment dokázal v mé mysli znovu otevřít starou vzpomínku podobnou této situaci.

Flash back

Leden roku 1999. Večer jako každý jiný, avšak co se tu noc stalo zanechá šrámy na srdci i na duši mnoha lidem. Bylo to už dávno v opuštěném skladu přístavního města v severovýchodní Evropě. Jak jsem už řekla byl to poklidný večer a poslední krabice napěchované zbraněmi, výbušninami a dalšími nebezpečnými předměty, které ve špatných rukou mohou napáchat nemalé škody, a to nejen na majetku, ale i na životech třeba jen obyčejných lidí. Když v tu chvíli se roztočily kulomety a kulky létaly vzduchem, odrážely se od odhalených železných konstrukcí skladu a narážely do následně vybuchujících beden přenášených našimi agenty. Bylo nás sice dost, ale na počtu nezáleželo. Celý komplex skladišť byl prohledán, a proto v tuhle chvíli jsme neočekávali přímou palbu do zad. Byla to chyba hodná nováčka bez akademie, a proto se nám to ostře vymstilo. Už v salva prvních kulek si našla své oběti a těla dvou agentů padala k zemi. V jejich očích byly vidět poslední záblesky překvapení a bolesti, kterou prožívali během posledních vteřin života. Uhasínající životy našich dvou agentů však byl jen začátek. Všichni překvapeni náhlou situací zmatkovali a všechny zachvátila panika. Pár z nás se podařilo tasit zbraně a opětovat palbu, ale bylo to marné. Vteřiny ubíhaly a stával se z toho boj o vlastní život. Ani já se nezvládla vyhnout střelám a kulky se mi zavrtaly do kůže. Já jako jediná jsem měla to štěstí a stihla se schovat na bezpečné místo, dost rychle na to, abych si zachránila svůj holý život. Mé zranění nebyla tak vážná, abych jim podlehla. Bohužel při jednom výbuchu mi vypadla zbraň. Než jsem se stihla vzpamatovat mrtvá těla všech agentů včetně velitele mise, ležela na zemi v kalužích krve v mrtvolných křečí bez jediných známek života. Pohled to byl zdrcující a mě došlo, že budu muset improvizovat. Nezbývalo mi nic jiného než útěk, protože zůstat na místě by mi přivodilo jistou smrt. Musela jsem všechnu zbylou energii vynaložit do nohou a doufat. K mé smůle jsem se ještě ani nestihla plně odhodlat a našli mou skrýš. Začal tak běh na život a na smrt. Bylo mi jasné, že jestli se zastavím, zakopnu nebo zpomalím doženou mě a bude to mít velmi, ale velmi zlé následky. Vyběhla jsem ze své skrýše, běžela přes kaluže krve a proběhla zásobovacími dveřmi vhodné pro kamion. V běhu mě poháněla má vůle, která byla v tuto chvíli hodně silná a pouhá vzpomínka na Tonyho. Snažila jsem se běhat co nejvíc nečekaně, ale vzhledem k mému momentálnímu zdravotnímu stavu se mi to moc nedařilo. Už jsem dále nemohla, a tak jediný nápad, který jsem měla jsem musela zrealizovat. Skočila jsem pod molo, a i přes studenou vodu jsem se snažila nevydat žádný zvuk. I když se to zdálo nepravděpodobné, skokem do té studené vody jsem si opět zachránila život. Voda urychlovala krvácení, a tak si toho moc nepamatuji. Nevím, jak dlouho jsem v té vodě byla, ale co jsi pamatuji jako poslední je hlukot vrtulníků přistávajících nedaleko mého záchranného mola. Pak už jsem se probudila na nemocničním lůžku v bílé místnosti s obrovskou bolestí hlavy a strašidelnými zážitky v mysli.