HOPE - Carter Nebo Stark

8. PRÁSK

Podle dronu jsme se blížili k hledanému cíli. Byli jsme v neustálém pozoru. Objevily se před námi velké železné dveře. Poslala jsem agenty je otevřít, ale nešlo to. Kývla jsem na Daisy. Ta se rozešla ke dveřím, stoupla si asi dva metry před ně. Natáhla ruce před sebe a začala vydávat velmi silné vibrace. Celé stěny se třásly a já si ze všech sil přála, aby nám to celé nespadlo na hlavu. Dveře povolily a začaly se pomalu otvírat. Netušili jsme, co nás za nimi čeká, ale nějaký malý hlásek v hlavě mi říkal, že právě zde bude to, co hledáme.

Pohled Natashy:

Po probuzení z bezvědomí, mě zarazil něčí pláč. Po nějaké té chvíle jsem byla schopna ho přiřadit k nějaké osobě. Tou osobou byl Tony. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. „Tony?" chraplavě jsem se zeptala. „Hmm." Zamručel s pláčem. „Seš v pohodě." Ano já vím. Stupidní otázka. „Vypadám na to, že jsem v pohodě." Odpověděl s určitou dávkou ironie v hlase. „Najdou nás, uvidíš." Touhle otázkou jsem ho chtěla uklidnit, ale místo toho jsem tím uklidňovala spíš sebe. PRÁSK. Tohle vypadalo na nějakou střední výbušninu. Mám takový pocit, že to nebyli místní. Po nekonečné chvíli se země začala nekontrolovatelně třást. Pohled jsem stočila na Tonyho, ale ten vypadal, že je absolutně mimo naši realitu. Dokonce se probudil i Clint. Ten byl celý dezorientovaný a rozhlížel se kolem sebe. Bruce seděl neklidně v rohu své cely a dělal, že tam vůbec není. Steve byl zdrcený, neměl svou sílu a byl bezradný. Otřesy už pomalu ustávaly až ustaly úplně. Netušila jsem, co bude následovat. Tedy jen do té doby, než se začaly otvírat velké železné dveře přímo naproti mně.

Pohled Hope:

Daisy jsem poslala jako první a po ní následovala celá jednotka i se mnou. Byli tam. Né, že bych je já nenašla, ale chápeme se? No to je jedno. Místnost nebyla nijak obrovská, ale malá taky nebyla. Naproti dveřím bylo pět cel. V každé byl jeden Avenger. Mísnost byla pourá, ale emocionálně to na vás působylo jako beznaděj. Mříže, které oddělovaly mě a mou jednotku od Avengers byly opravdu tlusté. Měly průměr minimálně 4 cm z těžkého železa a to nemluvím o těch zámkách, které držely ty mříže zavřené. Všichni vypadali na pokraji svých sil a asi to tak i bylo. „Avengers" na chvíli jsem se odmlčela, abych upoutala pozornost všech v místnosti a taky abych tomu dodala dramatický efekt. „Nejmocnější hrdinové světa." Tohle bylo řečeno docela ironicky, ale to jsem celá já. Daisy se už chtěla rozejít k celám, aby otevřela a zničila zámky, ale to jsem nemohla dovolit. „Počkej," Nechápavě se na mě otočila. „nesmíš je zničit. Tyhle zámky jsou dělaný speciálně pro tyhle případy. Dají se otevřít pouze klíčem jinak se bloknou a nikdy neotevřou." Úplně vidím, jak se jí v hlavě točí kolečka. „My ale klíč nemáme, nebo snad jo?" Zakroutila jsem hlavou, protože na shánění klíče už jsme čas neměla. „To sice nemáme, ale nech to na mě." Tak nějak se na mě nedůvěřivě podívala, až mi začal běhat mráz po zádech. Ještě, než jsem začala s mým pokusem, jsem se otočila na Phila. „Na starost vám dám kapitána. Pokud to tedy nevadí." S úsměvem zakroutil hlavou. Od jistého agenta Browna jsem si převzala a následně předala Philovy kufřík s číslem 2. Svůj pohled jsem znovu otočila k celám a začala se soustředit. Nevnímala jsem nic jiného než zámky na dveřích cel. Přišlo mi, že jsem v místnosti sama, ale podvědomě jsem věděla, že jsem tu semnou ještě spousty lidí. Už jsem byla skoro u konce. V hlavě se mi začalo ozývat postupné cvakání zámků, a po pátém cvaknutí, jsem věděla, že jsem uspěla. Otevřela jsem oči. Všichni na mě v místnosti upírali svůj pohled, ale to jsem nevnímala. Zajímalo mě jen to, kvůli čemu jsem sem přišla. Philovy jsem hlavou naznačila, aby se vydal k cele s kapitánem. Učinil tak. Všichni ostatní nějak podvědomě pochopili, co mají dělat. Já se vydala pro kufřík s číslem 1. A poté si to namířila k cele, ve které byl umístěný Tony Stark.