HOPE - Carter Nebo Stark

45. Dobrá

Hope se úplně vtáhla do sebe. Snažila se držet své tělo a hlavu co nejdál od krabice a stolu. Vypadala jako by ji židle měla vtáhnout do jiné dimenze. Ale její oči žádaly opak. I když věděla, že v krabici může být všechno co je možné. Stále jí to zajímalo. Třeštila oči na krabici dokud neuslyšela přidušený syčivý zvuk. Znělo to jako výstraha umírajícího brouka.
Pan Kostička byl potichu a jen se usmíval neboť viděl vnitřní boj, který nyní Hope sváděla. Vzal pinzetu. Dlouhou a do ní chytil kovovou tyčinku, měla nejméně dvacet centimetrů. A sáhl s ní do krabice.
Pan Kostička nejspíš přimáčkl tu věc na dno krabice, protože slyšela jak silně a agresivně syčí.
"Hope." Začal. "Mluv nebo na tebe pustím to co mám v této bedýnce a věř, že se ti to líbit nebude!" Díval se na Hope pronikavým pohledem. "Ale já vám nemám co říct!" Vyprskla na něj Hope. "Vidím, že se nebojíš, děláš chybu. Mnoho lidí se vzdalo a to to byli mnohem lepší lháři než ty!" Hope se bála, takto velký strach ještě nikdy neměla.
"Dobrá." Pan Kostička rychle trhnul kovovou tyčkou k sobě, tak, že uvolnil to tajemno v krabici. Syčelo to tak usilovně. Pan Kostička chytil krabici na straně nejdále od Hope a rychlostí trhnul. 

Krabici převrátil na Hope. Leknutím zaječela a oprávněně. Neviděla co na ní spadlo, protože to bylo pod krabicí, která ležela nyní na Hope. Stehnem až do celého těla jí projela pronikavá bolest jako při očkování ale tohle bylo horší. Nedokázala identifikovat co má v noze, ale věděla, že to nechce vidět. Brečela, a moc. Pan Kostička se jen usmíval a díval se. Obličeje dvou dalších agentů se jí zdály bledé, víc než před tím. Víc toho ale neviděla. Oči měla plané slz, mlžil se jí obraz a studené slzy za stálého křiku dopadaly na její zástěru, která nahrazovala oblečení. Pro ni to bylo dlouho. Bylo to delší než čekání na oběd, bylo to delší než čekání na otce, než čekání v kopce. Připadalo jí to delší než celý její život.

Myslela, že horší to být nemůže. Dokud pan Kostička neodkryl krabici.
Upřela pohled na svou nohu.
Na její noze seděl s kusadly zakousnutými do její nohy obrovský pavouk.
Jestli si mysleli, že svou duši už vykřičela, byli velmi nivní. Z jejího hrdla se ozýval nemilosrdný přidušený jekot.
Drásal uši. Chvíli to agenti s překvapenými a zkřivenými obličeji dokázali snášet, ale bylo to nad jejich síly. Zakryli si uši, přivřeli oči a nahrbili se. Pan Kostička je následoval, ale jeho obličej neukazoval na bolest nýbrž výhru.

Hope je už zase v kopce. Ukázalo se, že ten pavouk ten její křik nepřežil. Ale pan Kostička byl více než spokojený. Hope si naneštěstí nevšimla, že je pavouk po smrti a vyklopila jim kde její matka pracuje a co tam dělá. Vysvětlovala to jako pravdu, pro něho to byly informace docela nepřesné, ale nepočítal, že by jí matka do podrobna vysvětlovala její práci.
To ovšem nebylo jediné z čeho měl takovou radost. Ukázalo se, že Hope má interní mutaci, která se do teď neukázala. Měl by se omluvit agentovi Daylovi
Mířil si to do zasedací místnosti.

Pár dní se takto Hope ještě věnovali, dokut věděli kde je.
Pan Kostička si to mířil do kopky, kde posledních pár dnů přebývala Hope.
Deset metrů před vchodem do kopky k němu přiběhl agent nižší hodnosti a komolil slova dohromady s pokusem mu něco říci. Vyrozuměl toho málo a přesto dost, aby pochopil. "Cože!" A rozběhl se ke kopce. U dveří stáli čtyři agenti. Podíval se do kopky, ale zbytečně. "Kde je!?" Vykřikl na ně. "Na to jsme se chtěli zeptat vás agente." Promluvil jeden ze starších. Rozhořčený pan Kostička pokračoval. "Jak dlouho víme, že je pryč?" "Tak deset minut." Odpověděl starší agent s prošedivělou bradkou. "Proč se to tedy ke mně dostává až teď?" "Nevyskakujte na nás, to vaši podřízení selhali. A očividně nás berou za důležitější, když to víme před vámi." S klidem promluvil prví starší agent. Doslova běsnící pan Kostička ignoroval starší agenty a věnoval se tomu nejdůležitějšímu. Nalezení Hope.