HOPE - Carter Nebo Stark

39. J-je to pravda?

Druhého dne ráno, vstala Hope se skvělou náladou a vypadalo to, že jí ji nikdo a nic nemůže zkazit. Nevstala brzo, ale ani nijak pozdě. Zkrátka se vzbudila tehdy, kdy její tělo uznalo za vhodné. Její nálada se nezkazila i když zjistila, že u sebe nemá žádné jídlo až na pár sušenek a nějakou tu bagetu. To ale neřešila. Po krátké ranní sprše se oblékla do černých legín, tílka a šedé mikiny se znakem orla a vydala se na cestu do místní jídelny. Přestože se dobře vyspala, potřebovala povzbuzovač v podobě velkého šálku kávy. Cestou do jídelny se na každého kolemjdoucího mile usmála. Nebylo divu, že si každý agent, který jí potkal kladl otázku-Co se to stalo? -protože si jí každý za těch pár dní co tu byla spíš pamatoval jako někoho koho by rozhodně nechtěl naštvat.

V kantýně si udělala kafe a k tomu si vzala ovesnou kaši s oříšky. Posadila se ke stolu úplně vzadu a potichu přemýšlela. Nikdo si k ní nepřisedl. Proč by to taky dělal, když už většina lidí pracuje od brzkého rána anebo dospává noční šichtu. Sem tam se objevil nějaký zatoulanec. Ten si ale šel jen pro něco k pití. Když už ale napočítala devátého, pro jistotu se podívala na mobil, kolik je hodin. Bylo něco málo po půl jedenácté a Hope se div šokem neudusila lokem kávy. Už v půl měla Furymu donést nějaké papíry.

Rychle se zvedla, jenže to moc nedomyslela. Zatmělo se jí před oči a trochu se zamotala hlava. Proto se pomalu posadila zpět. Po pár nádeších se začala pomalu zvedat. Rychle odnesla použité nádobí na odkládací místo a vydala se zpátky k sobě. Člověk by to ani nezaregistroval, jak rychle se objevila v obýváku a vzala patřičné desky a už byla pryč. Hnala se do výtahu, kde zvolila patro s Furyho kanceláří. Při cestě v duchu nadávala každému, kdo se rozhodl přistoupit či vystoupit. To si nemohli najít čas někdy jindy? Proč zrovna teď když spěchám? Na ono patro už dojela sama a taky za to byla ráda. Když ale zaklepala, nic se neozvalo. Chvilku počkala. Třeba něco dělá, nebo z někým volá a nemůže mě vyzvat dál. Spekulovala v hlavě. Po pár nudných minutách jí to už ale přišlo divné, a tak vstoupila. Nejdřív jen nakoukla hlavou a až pak prošla dveřmi celá. V kanceláři ale nikdo nebyl.

Až po pár vteřinách přemýšlení jí to došlo. Rychle se otočila a opět vydala k výtahu, do kterého po jeho příjezdu nastoupila. Nebyla si zcela jistá, zda zavřela dveře, nebo ne, to jí ale bylo v danou chvíli jedno. Matně si vzpomínala, jak jí Fury včera, hned jak za ním byla po propuštění, říkal, že svolá všechny Avengers do zasedačky. Teď už jen přijít do jaké. Bylo jich tu nespočet.

Po vydatně kratší cestě výtahem vystoupila na požadovaném patře a rozhlédla se. Sice nebylo kam se rozhlížet, ale doufala, že dostane nějakou nápovědu, kde zrovna všichni jsou. Jako mohla by nakouknout do každé místnosti, jenže to by jí pak měli všichni za blázna. Ke všemu byl celý systém v budově po všerejšku trošku nestabilní, tudíž se na něj nemohla spoléhat. Nezbývalo nic jiného než využít své nechtěné dovednosti. Zcela se uvolnila a vyprázdnila mysl. Soustředila se jen na zvuky ze všech místností, ale ve skutečnosti hledala ten jediný. Když ho našla, jako by jí mysl ukázala cestu ke dveřím. Jakmile se dostala zpátky do normálu rozešla se tam kam jí mysl před tím ukazovala.

Už když se blížila k místnosti s Avengers, mohla slyšet Furyho autorativní hlas. V ruce ještě víc sevřela papíry, jež měla Nickovi donést a volnou rukou zaťukala na dveře. Za nimi se rozhostilo ticho, které přerušil až hlas, zvoucí jí dál. Tak tedy vstoupila.

U velkého oválného stolu pro dvacet lidí, seděli skoro všichni členové iniciativy Avengers. Jediný, kdo z nich chyběl byl Tony Stark.

Ani nestačila nic říct a už si to k ní štrádovala agentka Romanovová, přezdívaná také jako Černá vdova. To oslovení ale moc ráda neměla.

Zastavila se jen kousek od místa, kde stála Hope. Ta to ani nestihla postřehnout a už na ní mířila zbraní. To agentku Carterovou vyděsilo, netušila, co se tu děje. Nataša chtěla zmáčknout spoušť, v tom jí ale zabránil Clint, který jí pohotově vyrazil zbraň z rukou. Hope se s otázkou v očích podívala na Furyho. Ten jí ale nijak nehodlal pomoct. Byla v tom sama.

„No tak Nat." Mluvil šeptem Clint směrem k Natashe. „Ne Clinte, já jí nevěřím!" Na důkaz svých slov se na Hope zamračila.

„Co se to tu děje!" Vyjela na všechny Hope, zmatená z tohoto okamžiku. "Tak ty to nevíš, jo? Bylas to ty, celou tu dobu. Už od začátku jsi mi přišla divná. Motala si se kolem Tonyho. A když ti to přišlo vhod, tak si ho zabila!" Postupně Romanovová zvyšovala hlas a přibližovala se k Hope, kdyby jí Clint se Stevem nezastavili, nejspíš by jí dala ne jednu ránu.

„Počkat cože!? Co se tady k čertu děje? Já Tonyho nezabila. Proč bych to dělala?" Hysterčila. Ke slovu se ale odvážil Rogers. „Ty to nevíš?" Optal se opatrně a smutně, i když se to snažil zakrýt, Hope to poznala. „Co nevim?" Myslela si, že se zblázní z toho, jak jí nikdo nechce říct, co se tu děje. Když nikdo neodpovídal, slova se opět ujal Steve.

„Tony..." Na chvilku se odmlčel. „...včera podlehl svým zraněním." Hned jak to dopověděl, všem v místnosti se zalily oči slzami. Dokonce i Furymu. Hope na všechny omámeně podívala a nemohla uvěřit Rogersovým slovům.

„Cože?" Zašeptala do úplného ticha. Otočila hlavu směrem, kde stál Nick. „J-je to pravda?" „Ano, jeho střepiny se dostaly k srdci a pak už se nic nedalo dělat." Hope začala kroutit hlavou, protože tomu stále nechtěla věřit. „Vždyť jsem za ním včera byla a byl úplně v pořádku." Zoufale se snažila pochopit tuto nepěknou situaci.

„Vidíte? Ona byla poslední, kdo u něj byl! Je to jasný!" Snažila Nat se ostatní přesvědčit ostatní o Hopiině vině. To se jí ale moc nedařilo.

Naopak Hope, už nedokázala udržet slzy a naplno se rozbrečela. S tichou omluvou se otočila a odešla z místnosti.

Na chodbě bylo hrobové ticho. Sem tam se ozval něčí zvýšený hlas, řvoucí na neschopné podřízené. Proto nebylo divu, že se vzlyky ozývaly celou chodbou v doprovodu menší ozvěny.

Hope si ani nevšimla, že za ní někdo přišel, dokud jí lehce dotyčná osoba neobjala. Lehce zvedla hlavu, za účelem zjistit kdo to je. Překvapivě to byl agent Barton.

„Tak moc to bolí." Zašeptala mezi vzlyky a párkrát si popotáhla. „Bude to dobré, uvidíš." Snažil se plačící ženu uklidnit. Trvalo to pár minut, než byla o něco klidnější a už tolik nebrečela, ale pořád jí tekly slzy.

„Já...znali jste se s Tonym?" Opatrně se optal, bál se, aby jí ještě víc neublížil. Hope se malinko usmála a pak se od Clinta odtáhla. „Jo. Asi ti možná došlo, kdo je moje máma." tentokrát nahodila trošku ironický úsměv. „S Tonym jsem se znala od narození. Když už jsem byla trošku starší, ale ne zas tak, abych doma mohla zůstat sama, šoupla mě ke Starkovým. Tony mě nesnášel. Nechtěl hlídat malý děcko, ale když už jsme byli starší staly se z nás kamarádi na život a na smrt." oči si utřela do rukávu od mikiny a děkovala bohu, že si ráno nedala řasenku. „Nějakou dobu jsme se neviděli a když mě Fury požádal, abych vás našla, ani na chvilku jsem neváhala. Musela jsem to udělat, už jen kvůli Tonymu." Když tak vzpomínala na to, co prožili, znovu se rozbrečela. Pak na Clinta pohlédla a podala mu papíry, co měla až do teď v ruce. „mohl by si to prosím předat Furymu? Nevím, jestli se chci dovnitř vracet." Slabě se pousmála a beze slov odešla. Tentokrát se rozhodla jít po schodech. Výtahů má pro dnešek dost.

Agent Barton jí pozoroval, dokud mu nezmizela z dohledu a pak se vydal vstříc zasedací místnosti.