HOPE - Carter Nebo Stark

36. Také doufám

Pohled Hope

Po zkušenosti se čtyřmi agenty hydry před chvílí se můj obdiv k agentce May ještě zvětšil. Co jsme je nechali u stromů rozmístili jsme se na docela velkou dálku. Tak pokryjeme větší plochu a hůř nás bude vidět, slyšet a naše dohledatelnost taky nebude nejjednodušší. Já jsem zaujmula pozici, co nejdál vlevo. Šla jsem nejdéle a byla jsem nejblíže bunkru. Jak se ostatní promíchali a ustanovili si pozice mně už není známo. Těsně před rozdělením skupiny jsem oznámila kam jdu a zbytek zvládnou. Udali jsme si pozice, ale kdo tam bude, to už je libovolné, ostatně stejně nejdou vysílačky a jakýkoli pokus o komunikaci by byl spatřen nepřítelem. Šla jsem kolem nejdelší strany ,,velké zahrady" a to jak si pamatuju je zhruba 60 metrů, no trochu se ještě projdu, ale mám omezený čas. Během cesty, když už jsem odcházela z ,,rajonu" jiného agenta jsem začala nastavovat granáty, ale jen ohlušující. Bude to pak budit dojem, že je nás tu hodně.

Po celou dobu co jsem šla bylo slyšet jen nepatrně zvuků. Už od jakživa se hydra umí pohybovat potichu a nenápadně, ale když si vzpomenu že někde napravo ode mně stojí, tedy aspoň myslím, linie nepřátelských agentů a naši po nich pálí, jsou až nezvykle potichu.

V tom šeru a hustých keřích bylo špatně vidět, a tak jsem musela být dvojnásobně opatrná. Omezit šlapání na suché větve a přílišné dotýkání se listů. Měla jsem v plánu jít ještě dál odkud bych je jistě překvapila, ale má pozice byla i tak už dost riskantní. S dalším pochodem bych se mohla dostat zády ke vchodu do bunkru a to by mě ohrozilo, takže jsem nehodlala zas tak riskovat a zpomalila jsem na minimum. Oči na šťopkách, uši nastražené a i když se to nezdá, vnímání pohybu větru a pachy nesoucí se v ovzduší mi mohou poskytnout hodně informací.

Plížila jsem se jak nejlépe jsem dovedla. Zrovna jsem se skláněla před větví, ale jak jsem došlapovala uslyšela jsem "cvak". Dech se mi zastavil a srdce zrychlilo. V tu vteřinu, když mi to došlo mi vyschlo v ústech a věděla jsem, že je to v háji.

Nášlapná mina. Jak chytré z jejich strany. Přece by nikdo nepočítal, že za sebe dají dobrovolně tuhle nebezpečnou zbraň. Tenhle tah se jim povedl.

Začala jsem se rozhlížet po něčem, co by vystřídalo mou nohu na mině. Nikde nic. Udělali to ještě líp. Čistě teoreticky bych nějakou větev mohla utrhnou, ale je tu moc vysoká pravděpodobnost, že nohu odlehčím a mina bouchne. Nestihla jsem ani nikoho sestřelit a už stojím na mině. Fakt super, jsem na sebe pyšná.

Tak jsem tam stála nějakou chvíli, když jsem uslyšela zrychlený dech. Nebyl to ale můj dech. Ohlédla jsem se za sebe. Běžel ke mně nějaký agent. Nejspíš o mně ještě nevěděl, i přes fakt, že tu tak stojím. Sice jsem stála poměrně nehybně, pak jsem si všimla, že se dívá do země. Určitě byl nezkušený. Dívat se do země je docela vážná strategická chyba. Na chvíli mě napadlo, že někoho viděli, a tak nás teď hodlají skřípnout. Ale pak jsem si řekla, že to by se už jejich první linie rozdělila a jedna jejich čtvrtina by šla naším směrem. To se nestalo nebo o tom nevím. Ulevilo se mi, ale pořád jsem měla na paměti, že stojím na mině.

Agenta jsem pořád pozorovala. Uběhl pár metrů, pak se podíval před sebe, určitě mě viděl. Měla jsem pravdu. Vteřinu po tom co zase pohlédl na zem se zase podíval na mě a ztuhl. Díval se na mě a těkavě na mé nohy. Nejspíš mu došlo, že stojím na mině. Taky podle logiky jestli mě zabije odšlápnu minu a zabije nejen mě, ale i ho.

Díváme se vzájemně do očích druhého. Stále na mě míří zbraní. Chtěla bych vědět co udělá, protože tyhle vteřiny jsou ubíjející. Po pár vteřinkách začal zase jít a mířit na mě. I když jsem to dělat nechtěla, celou dobu jsem měla vytaženou pistoli, namířila jsem na něj a už jsem mačkala spoušť, ale nestihla jsem to...