HOPE - Carter Nebo Stark

19. Potřebujete něco pánové?

Naštěstí není Pentagon od Triskelionu daleko, a tak cesta netrvala moc dlouho a já to mohla vzít hezky po silnici. Už jsem se blížila ke kontrolní stanici, tak jsem rukou, kterou jsem nemusela mít na volantu začala pátrat v útrobách mé kabelky, abych našla svůj starý průkaz. V budce u závory stál postarší chlapík, který se neochotně zvedl ze svého vyhřátého pracovního křesílka a naštvaně vyšel vstříc ke mně. „Průkaz prosím" Aspoň troška té slušnosti mu zůstala. Zašel zpět do budky a já jen přihlížela, jak zadává informace z mé karty do počítače. Evidentně si myslel, že jsem jen další nepotřebný člověk, co těm potřebným akorát otravuje život. Já jsem ale já. Hned jak to zjistil, rychle se na mě podívala a pak zase na počítač. Ještě, než se rozešel k mému, vlastně Coulsnovu autu, vzal ze stolu menší přístroj. Když jsem tu byla naposled tohle tady nevedly, ale ono už to nějakou dobu bude, že? Přístroj dal před můj obličej a následně mi po něm přejel laser jako při skenování například sítnice. Znovu se otočil, tedy teď s trochu přívětivějším výrazem na tváří a odešel zpět k počítači. Tam nedočkavě propaloval monitor pohledem a na něco asi čekal. Hned po chvilce se spokojeně usmál a už i s mým průkazem došel ke mně. Malou kartičku s informacemi mi podal a následně se usmál. Vypadal, jak kdyby viděl svého oblíbeného herce či zpěváka. „Můžete pokračovat. Vše je naprosto v pořádku slečno Cartrová." „Děkuji, přeji příjemný den." „Já vám též." Tohle už bylo docela divné. Zněl jak nějaký pedofil. Raději jsem rychle nastartovala a dupla na plyn abych mohla co nejdřív zmizet. Pentagon je obrovská betonová budova do tvaru pětiúhelníku. Má dvě nadzemní a pět podzemních pater. Já mám za úkol najít archiv a vněm informace o nepoužívaném bunkru v Apalačském pohoří. Auto jsem nechala kousek od vstupu do části A. U dveří to po mně přístupovou kartu a otisk ruky. Tak jsem tedy přiložila ruku ke scanneru a vložila kartu. Přístup povolen. Výborně. Jsem ráda, že mě nevyřadili ze systému. To bych byla dosti v háji. Po otevření dveří jsem ihned vstoupila a trochu se porozhlédla. Mohla by tu být třeba nějaká informační tabule, ale budiž. Mezitím co jsem se rozhlížela přišli ke mně dva chlapíci. Nejspíš místní ochranka. Nechala jsem rozhlížení a otočila se na ně. „Potřebujete něco pánové?" Zeptala jsem se jich. „Ukažte nám prosím své doklady, slečno." Tímhle už mě docela štvou. Podala jsem jim tedy svou kartu a následně ukázala odznak S.H.I.E.L.D.u. Viděla jsem jim tu nejistotu v očích. Jeden z nich začal okamžitě něco psát do tabletu, který ani nevím kde stihl vzít. Displej následně otočit směrem i k tomu druhému chlápkovi a já jen nervózně a zároveň znuděně podupávala nohou a se zájmem si prohlížela své nenalakované nehty. No co, ne každý má čas na manikúru. „Moc se omlouváme slečno Cartrová, ale ještě jsme vás tu neviděli." Kecy jenom samí kecy. Falešně jsem se na ně usmála. „To nevadí pánové, já to chápu jen děláte svou práci." Bože, co jsem to udělala. S přiblblými úsměvy na tváři mi podali kartu a já mohla schovat svůj odznak. Raději jsem to ani nekomentovala a vydala se hledat archiv.