HOPE - Carter Nebo Stark

20. 2B830

Pokud si dobře vzpomínám archiv by se měl nacházet v části B ve 2 patře, 8 chodba a měla by to být 30 místnost. Ou hele tamhle je dotykový panel. Ať je to mapa, prosím. Jo, mám štěstí je to plánek. Dobrá je tu místo na kód. Fajn, jak že to bylo? 2patro, strana B, 8 chodba a místnost 30. Tudíž kód zní. 2B830. Dobře já. Na obrazovce jsem zmáčkla hledat. Připadal jsem si jak v 5D kině, obraz na displeji se pohyboval podle mích instrukcí, až se mi nakonec hledaný bod zobrazil červenou tečkou. Teď si to jen zapamatovat. Budu doufat, že to najdu. Vzhledem k tomu, že jsem stála ve velké chodbě, která je ukončena východem, usoudila jsem, že se vydám po ní. Jen na jakou stranu. Pojmenované to je po to podle geometrických obrazců, takže jestliže jsem v části A tak část B bude po pravé straně. Šla jsem tak dlouho dokud jsem nenarazila na výtah. Skvěle. Teď jsem ve čtvrtém podlaží a já potřebuji do druhého. Zmáčkla jsem čudlík s číslem 2 a už se jelo. Ve třetím patře přistoupila blondýna v růžovém kostýmku. No ty vole. Ještě, že nepracuji tady. Úspěšně se mi jí podařilo ignorovat a v požadovaném patře jsem vystoupila. Teď jen najít chodbu s číslem 8. bylo mi blbé se někoho zeptat, a tak jsem jen zmateně chodila po celém sektoru. A heleme se. Copak to mé úžasné oči nevidí. Přesně tak je to osmá chodba. Díky bohu. Ihned jsem se tam rozešla. Odtud už nebylo těžké najít třicátou místnost. Před vstupem to po mně chtělo znova mou přístupovou kartu. Není se čemu divit, tohle je přeci Pentagon. Ještě aby se sem dostala neoprávněná osoba. A navíc, ne každý má do určitých míst povolen přístup. Musela jsem chvilku počkat, než mě to najde ve systémech, někdy jsou tak staromódní, kdyby používali technologie S.H.I.E.L.D.u, měli by o bezpečnost postaráno. Ale oni ne, myslí si, že kdy jsou vládě hned za zadkem, tak jsou něco víc. Pche. To už se ale začaly automaticky otvírat dveře a jimi jsem rychle prošla, jako bych se bála, aby mě nikdo neviděl. Už tak jsem tady rozpoutala menší rozruch. Došla jsem do středu místnosti, kde stál obyčejný stolní počítač, to ale nebylo vše. Okolo mě se rozprostíraly obrovské, jak jen to říct, a už to mám, bedny. Nebyly to tedy jen bedny, ale velké paměťové zařízení na ukládání miliardy terabytů dat, a to ne jen z USA, ale i z celého světa. Rychle jsem došla až k počítači a posadila se na obyčejnou kolečkovou židli. Počítač jsem tlačítkem na zapínání nastartovala a čekala, dokud se nenačte obsah. Mezitím jsem se snažila vzpomenout na staré heslo, které jsem doufejme nezapomněla. Na monitoru se objevilo políčko na heslo a k tomu příkaz k jeho zadání. Je mi jasné, že když heslo zadám špatně, okamžitě se odešle upozornění někomu, kdo to zde má na starost. Na čele se mi objevil studený pot a ruce najednou nějak ztěžkly. Jedna chyba a jsem v háji. Nádech a výdech. Vyčistit mysl a najít správné heslo. Mé prsty jezdily po klávesnici a zadávaly písmena a číslice, doufejme v správném pořadí. Tři, dva, jedna a enter. Pohledem jsem hypnotizovala načítací kolečko a možná ani nedýchala. Nesprávné heslo. Teď už mám jen dvě možnosti. Buď se odsud co nejrychleji vypařím, zametu stopy a budu dělat, že jsem tu nikdy nebyla, nebo tu počkám až sem dojde ochranka a odvedou mě. Nevím kam. V tom lepším případě jen na 24 hodin do vazby a pak čau. Jelikož už moc dlouho přemýšlím nad tím, co budu dělat, tak se mé šance na útěk dost zmenšily. A je to tu. Otvírání dveří a dupot těžkých vojenských bod.