HOPE - Carter Nebo Stark

Epilog

,,Víš Tony." Odmlčela se. ,,Zažila jsem už hodně situací, kdy šlo člověku o život a nebýt štěstí, byla by to poslední chvíle života." Další odmlka, při které si navzájem hleděli do očí. ,,Zažil si to taky, já vím, a proto víš jaké to je. Když se člověk dostane z náhlého a bezprostředního nebezpečí života, začne si teprve uvědomovat co se vlastně stalo. Protože mě osobně se většina takových situací stala v přítomnosti kolegů, ne však blízkých přátel, zvykla jsem si, že když se náhodou celá skupina nevrátí není to tak hrozné a brala jsem to jako fakt. Po pár zkušenostech jsem se naučila přijmou tíhu svědomí, které neoblomně přivádělo myšlenky spojené s mým životem a smrtí jiného, a přesto mě známého člověka, i když jsem toho mrtvého znala jenom jako přiděleného agenta. Začala jsem to brát jako samozřejmost, v každé válce jsou padlí, říkávala jsem si," odmlka. V Hopiině tváři byla jasná upřímnost. ,,Ale i tak jsem to brala na lehkou váhu. Po nedávné bitvě, ve které padlo hodně lidí a já málem byla mezi nimi, mi konečně začalo pomalu docházet, že jsem měla štěstí. Sakra velký štěstí. Jenže jednou ho mít nemusím tak jak ho neměli ti padlí... Četla jsem si pomalu jejich seznam a s hrůzou vzpomínala na rozhovory, které jsem s nimi vedla." Obrovským obývákem ve Stark Toweru se rozlilo ticho. Tony Hope opatrně pohladil po tváři, jako by se bál, že se každou chvíli rozpadne. ,,Vím, že to nezměním, ale... kdybych možná změnila svůj přístup, bylo by to lepší. Nejen pro mě, ale i pro moje okolí." Nejistě se dívala do jeho očí. Pořád nevěřila tomu co se stalo. A nejspíš ani neuvěří tomu co se stane, ale to jí bylo v tuto chvíli jedno. ,,Nechci se měnit. Mám se ráda taková jaká jsem... Jenže ne všichni to cítí stejně. Dost často se chovám povýšeně, jako bych všechno věděla nejlíp, jenže nevím. A to není zhola vše. Nejspíš jsem tyhle vlastnosti zdědila po otci. Po mámě určitě ne, protože je to ta nejlepší osoba ve všech možných i nemožných světech." Hope se usmála na Tonyho, zhluboka se nadechla a pozvedla skleničku drahého šampaňského. ,,Ber to jako pozdní nebo dost předčasný novoroční předsevzetí! Od teď už nebudu ta stará Hope-ne že bych byla stará-ale budu nová Hope, která se bude zajímat o své okolí, o názory jiných  a ne jen o sebe!" Na to si oba přiťukli a s úsměvem na tváři se napili. 

...

To by to nebylo ono, kdyby je něco nevyrušilo. Pro tentokrát to byl vyzvánějící telefon. Být to hovor pro Tonyho, ani by se ho neobtěžoval zvedat. Byl pro Hope. Kdyby byla ještě tou starou Hope, nejspíš by to nezvedla. Teď už je někým novým, takže se Tonymu omluvila a šla si hovor vyřídit na balkón. 

Zprvu nevěděla kdo jí vlastně volá, protože u všech čísel má stejné vyzvánění, ale musela se usmát, po zjištění, že je to Peter. 

Tony se na ní díval do doby, než opustila místnost. A jak už to má nejspíš v povaze, byl zvědaví s kým volá, proto se snad co nejtišeji zvedl z pohovky a vydal se k otevřeným dveřím na balkón. Měl štěstí, že Hope byla otočená zády ke dveřím a při telefonování shlížela dolu na rušnou ulici. I přes to, že dole byl hluk, tady nahoře bylo ticho, za což byl Tony nesmírně rád. Nicméně se musel pořád usmívat. Po tak dlouhé době měl zase vše co potřeboval. 

Bohužel už nezaslechl začátek a tak si mohl jen domýšlet smysl celého hovoru a také s kým vlastně mluví. Někdy je to i docela zábava, přemýšlet co člověk na druhé straně říká. Jednou to takhle s Clintem zkoušeli na jedné neméně důležité radě s Furym. Nejspíš si o nich v tu chvíli všichni mysleli, že jsou to magoři, nebo jsou něčim sjetý.

,,Jo, taky mi chybíš. Ani si nedokážeš představit jak moc." Hope se zasmála, nejspíš nad odpovědí z druhé strany. ,,Za chvíli přijedu a můžeme zajít někam na jídlo, co ty na to?" Tak tohle se Tonymu moc nelíbilo. ,,Ano Petere, jen my dva. Nikdo jiný, to ti slibuju." Opět se zasmála a přikyvovala hlavou, jako by té druhé osobě chtěla danou věc potvrdit, i když jí vlastně neviděla. Ale na druhou stranu, děláme to všichni. 

 ,,Taky tě miluju." Tohle bylo na Tonyho až moc. 

Jak mohl být tak naivní! Jasně že má nějakýho přítele možná i manžela? Chtěla po něm jen peníze? Nebo snad začala pracovat pro noviny? Vždyť o ní vlastně skoro nic neví. Za ty roky se určitě změnila. 

To vše mu teď běhalo hlavou a on se ze všech sil snažil nedát to na sobě znát. 

Když se po chvíli doloučila a otočila se, aby se mohla vydat zpět dovnitř, hned na Tonym poznala, že je něco špatně. Rozešla se k němu a položila mu ruku na tvář. Ten jí ale hned dal pryč. Netušila o co jde. Co udělala špatně a už vůbec nevěděla co se mu honí hlavou. 

Tony se na ní jen naštvaně podíval a beze slov se vydal zpět do obýváku. Tam popadl skleničku se zbytkem šampaňského a na ex ho vypil. Až potom se na Hope podíval. 

Ona si jen zastrčila mobil do zadní kapsy džínů a jako by pohledem vyzívala Tonyho k tomu, aby mluvil. 

,,Víš, celkem se to vzájemně odporuje, ale ještě před několika málo desítkami minut si tu slibovala, že se změníš k lepšímu. Jako fakt sorry, ale takovejhle podraz jsem od tebe fakt nečekal. Kdybys mi to řekla normálně narovinu, tak fajn. Ale tohle!?" Rozčíleně rozhodil rukama do stran, přičemž sklenička, která byla ještě před chvílí v jeho ruce narazila do nedaleké zdi a střepy se rozlétly po místnosti. Naštěstí ani jednoho přítomného nezranily.

,,Tony, já nemám nejmenší ponětí o čem to tady sakra mluvíš!" Naštvaně mu odpověděla Hope. 

,,Tak ty nevíš? Dovol mi se zasmát." A taky se dost ironicky zasmál. ,,Taky mi chybíš. Jenom my dva. Miluju tě!" Řekl až moc přeslazeným a děsně otravným hlasem. ,,Rovnou si mi mohla říct, že někoho máš." Řekl už trochu uklidněný Tony.

Teď už to Hope začalo dávat smysl. Už už se nadechovala k odpovědi, ale Tony jí nedal, žádný prostor. ,,Vypadni! Jarvisi výtah!" Jarvis už zapojený zpět do provozu přivolal a otevřel dveře výtahu. ,,Ty to nechápeš Tony!" ,,Já myslim, že to chápu až až. Takže vypadni, nechci tě tu nikdy vidět." 

Tony ale věděl, že by Hope jen tak sama neodešla do toho výtahu, takže musel zakročit. Vzal ji za pas a donutil ji tam dojít. 

,,Já ti to všechno vysvětlím!" ,, Na tom není co vysvětlovat." To už se ale dveře výtahu začaly zavírat a Hope věděla, že tuto bitvu nejspíš prohrála.

,,Není to můj přítel, manžel ani nic podobnýho, ale můj syn Peter. Náš syn. Peter Stark."

Než však stihl něco udělat, výtah už se rozjel dolu, a omámený Tony ani nijak nezasáhl a nechal zklamanou Hope odjet domů za jejich synem. 

🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹

Vážení milí čtenáři!
Snad jste na tuto knížku nezapomněli a aspoň trošku vás potěšila další kapitola po více jak měsíci.
Tak nějak jsme nevěděly jak celý příběh uzavřít, takže jsme rády za to, že jsme alespoň něco napsaly.
Snad se i přes to dlouhé čekání líbí.
Původně bylo v plánu vydání kapitoly 24., jenže tak nějak se nám to vykouřilo z hlavy.
I tak šťastné svátky!

M&K