HOPE - Carter Nebo Stark

38. Plán tedy může začít

Od podání léku GH.325 Hope, uběhlo něco málo přes 108 hodin. To je zhruba 4 a půl dne. Agentka Carterová je vzhůru už dva dny, a i přes protesty doktorů by mohla již dnes opustit svůj prozatímní nemocniční pokoj. Cítila se dobře, i když pořád pociťovala jisté dopady jejího zranění. Veškeré popáleniny, a hlavně vnitřní zranění jsou již zcela uzdraveny, ale někde jí ještě zůstanou nepatrné jizvy.

Tohle všechno si Hope dobře uvědomovala, ale nemohla se nechávat zdržovat. Tady šlo o budoucnost nejen S.H.I.E.L.D.u ale i celého světa. Proto hned, jak mohla, odešla z ošetřovny s vírou, že se tam snad v blízké době neskončí. Jako první se zastavila u sebe v "bytě", aby se mohla převléknout do něčeho důstojnějšího a pak už si to kráčela směr kancelář ředitele. Nebyla blbá, a tak jí hned došlo, že materiál, který ze zařízení HYDRY odnesli, skončil u něj. Věděla, jak je to pro celou budoucnost světa důležité, a proto to nenechá jen tak někomu na povel a postará se o to raději sám.

Mezitím co se prodírala tokem svých myšlenek, stála už u dveří Furyho kanceláře. Na chvíli se zaposlouchala, zda neuslyší nějaké hlasy. Nic však neslyšela. Proto, i bez zaklepáni, vešla dovnitř. Pohled jí padl na muže tmavé pleti s páskou přes oko a kupodivu černém tričku sedícím za stolem. Ani jejímu pohledu neunikla sklenička zlatavé tekutiny s pár kostky ledu v jedné jeho ruce. Jakmile se dveře otevřeli a Hope přešla do místnosti a dveře se automaticky zavřely, zabodával se do jejího těla jeden pár očí. Nebo spíš oko. Vzhledem k tomu, že v místnosti nikdo jiný, než byli oni dva nebyl, onen pohled patřil právě muži v černém oblečení.

Tušil, že je tu agentka z nějakého důvodu, tudíž jí pokynul hlavou, na znak toho, aby začala mluvit. Ta neváhala a začal s přesným popisem toho, co se stalo a také toho, co se bude dít.

...

Po několika desítkách minut strávených vysvětlování všeho, co se událo, byla opět na lékařském oddělení. Nyní ne však jako pacient, nýbrž něco jako návštěva. Fury nechal vydat rozkaz, že všichni, kteří nejsou akutně potřeba mají odejít a na patře mají zůstat jen ti nejdůležitější.

Nutno podotknout, že většinu Avenger už propustili do obyčejných pokojů, ale pryč ze základny je rozhodně v následujících několika dní nepustí, i kdyby byl konec světa. Tedy aspoň tak to Fury řekl. Mezi ty, kteří na ošetřovně ještě pořád jsou, patřil i doktor Banner a samozřejmě Tony. A za ním měla právě Hope namířeno. Byl totiž nedílnou součástí jejího dokonalého, ač na rychlo vymyšleného plánu.

Hrálo jí do karet, že i přes celkem dlouhou cestu od výtahu ke Starkovu pokoji nikoho nepotkala. No, zkrátka věděla, co dělá, když Nickovi vysvětlovala plán, jenž se v několika následujících dnech odehraje.

Na Furyho rozkaz také odstranili veškeré štítky se jmény pacientů na dveřích, proto byla Hope ráda, že si pamatovala, kde přesně má Tony přidělený pokoj. I když byla slušně vychovaná, vykašlala se na klepání a místo toho co nejrychleji vlezla do pokoje. Hned jakmile do něj vstoupila, ihned dveře zavřela a pohlédla na udiveného muže. Okamžitě jak ho spatřila, se jí oči zalily slzami. Tony se bez zavání zvedl z nemocničního lůžka a pár kroky se dostal k Hope, aby ji mohl obejmout. Ta se mu zhroutila do náruče, a začala nekontrolovatelně brečet. Všechno za uplynulých několik málo dní na ní zkrátka dolehlo a ona už tu tíhu nedokázala unést. Musela se vrátit do světa, ze kterého před lety odešla, dokázala se Tonymu i přes to všechno podívat do očí a postavila se jejím největším obavám. Také si našla nové přátelé a upevnila některé vztahy s těmi starými. Na druhou stranu si našla i spoustu nepřátel, kterým bude, ač nerada, muset čelit tváří v tvář. Takže ani nebylo divu, že to její psychika nezvládala, jak by měla. Pořád byla jen člověk, sice naučen se s takovýmito situacemi vypořádat, jenže každý má nějakého toho kostlivce ve skříni. A ten její nebyl jen jeden. Proto i když nechtěně, se dostala do módu ochrany, kdy z každé strany čeká nečekaný útok. Přesněji řečeno do stavu, kdy se jí začne tak trochu zvedat sebevědomí. Dělala to zcela nevědomky a jediný, kdo to byl schopný zaregistrovat, byl v momentální situaci Fury. To byl také důvod, proč se jí snažil vycházet vstříc. Věděl, čím vším si prošla a rozhodně se jí nechtěl stavět do cesty. A to by radil asi každému.

Tony s ní v obětí pomalu došel až k posteli, na kterou se posadili.

Čas běžel.

Agentka si otřela uplakané oči do dlouhého rukávu jejího trika a zhluboka se nadechla. Následně i vydechla a otočila se na muže s vážným, leč prosebným pohledem.

„Věříš mi?"

Tak zněla otázka, na které byl postavený celý plán. Ten mohl změnit všechno. Proto bylo důležité, aby odpověď byla za každou cenu kladná.

Pro její štěstí a štěstí všech ostatních se Tony nemusel dlouho rozmýšlet, a i když ho Hope nechala žít v domnění, že je mrtvá, tak jeho city se k ní nijak nezměnili, takže jeho odpověď byla jasná.

„Ano"

Hope se náramně ulevilo a jako by cítila spadnout ten velký kámen ze srdce. Nezabránila ani širokému úsměvu. Starkovi se naopak rozbušilo srdce, ještě víc než do posud, při pohledu na jiskřičky v jejích očích. Znovu pocítil to štěstí, že jí má, tak jako před lety.

Když Hope spatřila, jak se i Tony začal usmívat, přiblížila se k němu ještě blíž a zlehka ho políbila. Oběma celým tělem začalo poletovat miliony motýlků, a to byl jeden z mnoha důkazů, že byli pro sebe stvořeni.

Když se od sebe odtáhli, Hope sklonila pohled a tváře se jí červenaly. Jakmile jí ale Tony lehce pozvedl hlavu, aby se si mohli hledět přímo do očí, došla jí naléhavost celé situace.

„Co se děje? A neříkej, že nic. Já poznám, když se něco děje a tebe to trápí." Viděl jí to na očích. Tu obavu a strach. Pokud mu ale nic neřekne, nemůže nic dělat.

„Mám plán" řekla pevným hlasem. „A bude ten plán fungovat?" Řekl Tony s dávkou smíchu. Ne však posměvačnému, nýbrž upřímnému. „No...dokud ho nezkusíme, tak to nezjistíme." To už se zasmáli oba dva a vtáhli se do pevného obětí.

Hned na to se vypla světla a v celé budově vypadla veškerá elektřina a ani záložní zdroje nešli spustit.

Plán tedy může začít.

🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹

Prázdniny už jsou skoro u konce, tak si je snad užíváte. Doufáme, že se vám kapitola líbila. Klidně zanechte nějaký ten komentář.

Předem se omlouváme, kdyby příští týden vyšla kapitola později, obě jsme tak nějak mimo, tak snad nezapomeneme.😅

M&K