HOPE - Carter Nebo Stark

31. Co to kurva bylo?

Pohled Tonyho Starka o něco dříve

Po odchodu Hope jsem vyletěl z postele, a ještě zakřičel ať počká, ale zatmělo se mi před očima a zamotala hlava, kdybych se nepřidržel postele, asi bych spadnul. Zřejmě kvůli nestabilnímu a provizornímu obloukovému reaktoru. Pomalu jsem se pokusil zvednou, bez podepření bych se válel na zemi. Opatrně jsem se posadil a zhluboka dýchal. Pohledem jsem zabloudil k jídlu od Hope, jenže se mi udělalo nehorázně blbě. Asi jsem to neměl tak hltat a raději to v klidu sníst. Jenže to bylo tak dobrý. Já ještě nechci umřít. Po dlouhé době mám to, co jsem před mnoha lety ztratil. Jídlo, na které jsem se už nemohl ani podívat jsem odložil na stoleček u postele a pomalu si lehl na záda. Musel jsem se chytnout za hlavu, ve které mi nepříjemně tepalo a měl jsem pocit, že mi každou chvílí exploduje. Byla to nesnesitelná bolest, a tak mi nezbývalo nic jiného než si zavolat sestřičku. Ta přiběhla během několika sekund nebo možná i minut, čas jsem nedokázal vnímat. Také se mi začalo hůře dýchat. „Co byste potřeboval pane Starku?" Zeptala se mile. „Nehorázně mě bolí hlava, nemáte na to něco?" Vypáčil jsem ze sebe namáhavě. „Samozřejmě, že máme. Hned vám něco dám." Jak řekla, tak i udělala. Z nedalekého stolku vyndala menší krabičku, ve které spočívali léky, po který jsem momentálně toužil nejvíc na světě. Na malinký tácek vyndala dvě obyčejně bílé pilulky a do sklenice napustila vodu z kohoutku, který byl na druhém konci pokoje. Již plnou sklenici vzala do ruky a do té druhé podtácek s prášky. Sklenici s osvěžující studenou vodou jsem si od ní převzal a prášky vložil do úst. Nechtěl jsem ani zkoumat, jak chutnají a radši je rychle zapil. „Možná na vás přijde únava." Nepřítomně jsem jí to odkýval a pravděpodobně na mě bylo vidět, že jsem patřičně mimo. S úsměvem odložil nedopitou sklenici vody, kterou si ode mě převzala, na stůl. To samé udělala s táckem a poté se vydala ke dveřím. Tam se na mě naposled usmála a odešla. Měla pravdu, nějak na mě ta únava leze. Hope říkala, že se stejnak vrátí asi nejdříve večer, tak proč se trochu neprospat. To už mě ale začala pohlcovat známá temnota plná růžových jednorožců a mráčků z cukrové vaty.

...

Probudil mě zvuk vyzvánějícího telefonu, který ležel hned vedle postele na nočním stolku. Neochotně vytahuju ruku z pod peřiny abych zjistil, kdo volá v tak nekřesťanskou hodinu. Jestli to bude Rogers, kvůli tomu, že nedokáže nastavit správnou teplotu na ovládacím panelu ve sprše, tak přísahám bohu, že to bude naposled, kdy vůbec zavolá. Zeptal bych se J.A.R.V.I.S.E. ale to bych musel náročně otvírat pusu, a to se mi fakt takhle po ránu nechce. Poslepu jsem stále zvonící telefon nahmatal a bezmyšlenkovitě aniž bych se podíval kdo volá, ho zvedl. „Stark u telefonu." Řekl jsem monotónním hlasem s dost jasnou dávkou nezájmu a naprosté ignorace. „Zdravím pane Starku." Ozval se mě neznámí hlas. „Kdo jste a co sakra chcete v" Hned jsem pohledem sklouzl k digitálním hodinám, které ležely kousek od ještě nedávno položeného telefonu. „6 hodin a něco minut ráno?" Z druhé strany telefonu se ozval smích. „No...Dejme tomu, že mám někoho, kdo je vám celkem blízký." Co to kurva mele za nesmysly. Hovor jsem na chvíli ztlumil, abych mohl něco říct J.A.R.V.I.S.O.V.I. „Začni vyhledávat odkud dotyčný volá!" „Samozřejmě pane Starku." „A o koho by se mělo jednat pane mě neznámí?" Řekl jsem ihned poté, co jsem hovor opět odtlumil. „Třeba o takového Kapitána Ameriku?" Haha, nesmysl. Zase jsem hovor ztlumil. „J.A.R.V.I.S.I. kde se momentálně nachází Rogers?" „Nevím pane Starku, v budově není a svůj telefon si nechal u sebe v pokoji, tudíž je velmi obtížné pana Rogerse lokalizovat." No doháje. „Jak to, že není v budově. Však je ještě brzo." „Pan Rogers se vydal na svůj každodenní ranní běh, ale obvykle by měl být už dávno zpět." A je to v háji. Ten týpek má možná pravdu a možná taky on má Steva. Nemám ho rád, ale sakra je člen týmu a bez něj...bez něj co? Vždyť je mi to vlastně fuk. On se z toho nějak dostane. „A co já s tím mam jako dělat?" Zeptal jsem se neznámého volajícího zcela bez jakéhokoliv zájmu. „Je to jednoduché. Vy nám dáte 2 miliardy dolarů a my vám toho vojáka možná vydáme. Přeci byste nechtěl mít na svých rukách ještě víc krve, než je nutné." Sakra on má pravdu. Jsem teď hrdina měl bych lidi chránit a bojovat za ně. „Fajn" Řekl jsem poraženě. „Co že to mam udělat?" „Právě vám přišlo číslo účtu, na který přepošlete peníze. Naši polohu už jste již určitě zaznamenal." Ještě, než jsem hovor položil ozval se z něj bolestný křik, který určitě patřil Stevovi.

...

Hned co mi J.A.R.V.I.S. pověděl odkud daný volal, oblékl jsem se a už ve svém obleku Iron Mana jsem se vydal na záchranou akci, o které jsem samozřejmě nikomu neřekl. Proč bych taky měl. Peníze jsem samozřejmě na jejich účet poslal, to bych byl ale hlupák, kdybych to vážně udělala. Jim se ty 2 miliardy objeví, ale to, že se s nimi nebude nic moct zaplatit je jen nepatrný detail. Podle J.A.R.V.O.V.Í.CH. instrukcí jsem se dostal někam za okraj New Yorku. Ale místo toho, aby tu někdo byl. V nejlepším případě i se Stevem. Tak tu nic nebylo. Samozřejmě jen tráva, sem tam nějaký ten strom či keř. Prostě jenom příroda. Kdybych nebyl zrovna v této situaci, řekl bych, že je to tu hezké a možná bych sem vzal i Pepper na piknik nebo tak něco. V nejlepším případě bych to tu koupil a postavil tu třeba zábavní park. Ale o tomhle by se dalo bavit do nekonečna. Chystal jsem se přistát, ale něco mi v tom zabránilo. Netuším, co to bylo, vím jen to, že se celý oblek doslova rozpadl a já padal bez jakékoliv obrany před následným pádem. Celým tělem projela neskutečná bolest způsobená hodně tvrdým dopadem a pak nějakou injekci do krku. Poté byla už jen tma.

...

Co to kurva bylo? Probudil jsem se v pokoji v nemocnici S.H.I.E.L.D.u celý propocený a s vyschlým hrdlem. Proto jsem se opatrně posadil a zhluboka se snažil dýchat a natáhl se pro skleničku, která na nočním stolku zůstala ještě od zapíjení prášků. Popravdě mě hlava ani jiná část těla kromě oblasti rektoru nebolela. To, co se mi zdálo se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo. Kdyby to byl aspoň sen, výplod mého mozku za pomoci fantazie, jenže tohle byla věc, co doopravdy stala. Po mém bolestivém pádu a následné injekci jsem se probudil v jakoby cele s několika zlomenými žebry a spoustu modřinami. To by nebylo až tak divné, vzhledem k předešlým okolnostem. Jenže problém byl v tom, že jsem v té cele nebyl tak docela sám. Ta cela se nacházela ve velmi ponuré místnosti s dost divnou a temnou atmosférou, ale nebyla tam jediná. Bylo jich tam víc a v nich nyli ostatní Avengeři. Dál už si toho moc nepamatuju. Vím jen to, že několik následujících asi dní, možná týdnů, jsem prožíval v neskutečných bolestech a většinu času ani nebyl při vědomí. To, co nám tam dělali vylo to nejhorší, co jsem kdy zažil. Pak si vzpomínám na setkání s Hope a poté probuzení na ošetřovně pocitem velké úlevy. 

🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹

Zdravíme! Možná jste si toho všimli, ale tohle už byla jedna z delších kapitola a měla 1213 slov! 

Tak snad se líbila a zpříjemnila vám víkend.

M&K