HOPE - Carter Nebo Stark

34. Potvrzuji spojení

Pohled Furyho

Tři hodiny. Už jsou to tři hodiny, kdy se neozval jediný z agentů vyslaných k Hope. Mé oko sleduje jak ostříž hodiny a uši čekají na jen jediný vyzváněcí tón mobilu oznamující situaci v armádním bunkru. Při tom neúprosném čekání jsou zajímavá i malá smítečka prachu vznášejících se ve vzduchu sem a tam po celé kanceláři. Černý nábytek mi ještě usnadňuje pozorování. Pak už jen pomalu dopadají na můj stůl, lampu, křesla naproti stolu, ale i podlahu. V místnosti je slyšet jen nepatrný větřík pohybující se u mého ucha a odnášející tyto smítka kam jen bude chtít. Snad ještě nikdy jsem se takhle nenudil abych fandil prachu, který za krátký čas budu muset setřít.

Po krátkém koukání do blba jsem se probudil a zase začal racionálně myslet.

Něco se muselo stát. Buď jsou už všichni mrtví což doufám, že ne, anebo se s námi nemůžou spojit. Tedy abych byl upřímný ani jedna z těchto možností nebyla příliš lákavá, vzhledem k faktu, že druhý bod přímo navazuje s prvním. V mé mysli se zachmuřilo a stiskl jsem tlačítko na telefonu pro spojení se štábem. „Ano pane?" ozvalo se během dvou vteřin z mobilu. „Agentko Hillová okamžitě se dostavte ke mně do kanceláře." Následně jsem zavěsil, nahodil vražedný výraz a čekal.

Do pár minut už po mém svolení stála agentka Hillová před mým stolem. „Připravte další jednotku, stále se nám neozývají. Ale dokud neřeknu ještě je nepouštějte. Ať si nastudují mapu terénu a jsou stále připraveni." Dokončil jsem větu. „Jistě pane." Odpověděla a hned byla zase v trapu. Teď jsem mohl zase pozorovat prach anebo začít něco dělat. Volba byla jasná...

Za pár minut jsem už stál na mém obvyklém místě a dohlížel na agenty sedící za svými stoly a pracující na jim přidělené práci. „Pokuste se navázat spojení s agenty v terénu (jméno místa)" oslovil jsem nejbližšího agenta. „Pane, agenti jsou připraveni." Ozve se mi za zády Hillová. „Výborně, ještě je nepouštějte." Ohlédl jsem se dozadu na agentku, která vypadala, že to dokonale chápe. „Dokud se nám neozvou agenti již v terénu bylo by neuvážené tam pouštět další." Dořekl jsem myšlenku a otočil se zpět.

Když už se začalo stmívat jeden mnou pověřený agent mi oznámil jakýsi signál pokoušející navázat spojení. Okamžitě jsem začal dávat pozor a nařídil umožnění spojení a přesunutí hovoru ke mně. Za třicet vteřin to začalo šumět a pak jsem slyšel i přerušované nádechy a výdechy, které pak ještě zesílily a kryly se se smíchem. „Haló?" ozval se z telefonu ženský hlas. „Potvrzuji spojení." Odpověděl jeden z podřízených agentů s úsměvem a rukou na sluchátku na komunikaci. „Tady agentka Simmons. Nacházím se v Apalačském pohoří, ale přesnou polohu nemohu sdělit. Nacházíme se pod tlakem agentů hydry, nejsme schopni kvůli rušení komunikačních zařízení sehnat všechny živé ale i mrtvé agenty do letounů. Proto žádáme vzdušnou, ale hlavně pozemní podporu na rozkaz velící agentky Cartrové." Vypadlo z agentky Simmons na jeden nádech tak rychle, že všichni včetně mně chvíli mlčeli, než nám došlo, co právě řekla. „Agentko Hillová, pošlete jim připravené jednotky ." Okamžitě po mém krátkém dumání jsem odpověděl na prosbu rozkazem agentce Hillové. „A vy nám prosím shrňte vaši situaci." Bafnul jsem rozkazem na agentku Simmons a ta hned počala s velmi stručným vysvětlováním, kdy se nám ještě omluvila za nedostatek informací, ale jak již sdělila mají problémy s výkonnou rušičkou signálu.

Hovor byl ukončen zanedlouho po vysvětlení situace. Nyní je ještě hustší atmosféra v hlavním štábu a já jen doufám a modlím se ke všem bohům ať už severským, řeckým nebo Budhovi, i když v ně nevěřím, aby se mi aspoň polovina agentů vrátila.

Pozn. Autora: nemám nejmenší tušení jestli je Fury věřící, ale myslím, že někde bylo zmiňováno, že na nic nevěří.