HOPE - Carter Nebo Stark

43. Tohle prostě není možný!

Místností se rozlehlo naprosté ticho, jako by i hodiny na zdi přestaly tikat a čas se zastavil. Slunce se zahalilo mraky, takže se místnost zdála daleko ponuřejší než kdy dřív. Každý se topil ve svých vlastních myšlenkách a přemýšlel nad vyslovenými slovy.

Notář se nejistě podíval na Hope s očekáváním, že mu nějak poradí. Ta ale měla trochu jiné plány. Chtěla znát názor ostatních. Nemusela však dlouho čekat.

Jako první z přítomných se vzpamatoval plukovník Rhodes. Nejistě se začal rozhlížet po celé místnosti, nejspíš i doufal v nějaké odpovědi. Jeho pohled se zastavil na hnědovlasé ženě s vyrovnaným výrazem ve tváři.

V tu chvíli nevěděl, kdo to je, ale jedno bylo jasné zná ji. O tom nebylo pochyb. Možná ji někdy v minulosti potkal, nebo ji jen viděl v televizi nebo na internetu, přeci jen Tony má-měl mnoho známých lidí, které Rhody nezná.

Hope možná působila vyrovnaným dojmem, ale uvnitř se celá chvěla. Z této situace neměla dobrý pocit. Tak trochu cítila vinu, přestože nic zlého neudělala. Teda to si alespoň myslela. Pozorovala všechny přítomné a čekala na to, až se někdo vyjádří. Všimla si i nejistého pohledu pana Browna, rozhodla se však nereagovat. Potřebovala se plně soustředit na plán.

„To snad nemyslíte vážně! Někde se určitě musela stát nějaká chyba! Tohle prostě není možný!" Vystartovala slečna Pottsová. Prudce se zvedla z koženého křesla hned u stolu a rozmachovala rukama všude možně.

Celé osazenstvo, až na agentku Carterovou, bylo překvapeno Peppeřinou reakcí. Happy už se rozešel směrem k ní, s plánem ji patrně uklidni. Pepper však měla svou hlavu.

Hope se sama pro sebe v duchu usmála a nepatrně si oddechla. Sice to bylo vůči ostatním nefér, ale což už.

„To já měla všechno získat! Mělo to být všechno moje! Rozumíte moje!" Pokračovala ve svém běsnění slečna Pottsová a pomalu to vypadalo, jako by se chystala nebohého notáře, který dělá jen svou práci, zabít. Jako nejlepší možnost se jevila nějaká tužka, propiska nebo i obyčejná sešívačka. I ta by dokázala člověku pořádně zavařit. Ale kdo ví, co se ve skutečnosti honilo ženě s lehce zrzavými vlasy v hlavě.

„Mladá Carterová je mrtvá! Zabili jí. Stejně to byla mrcha. Takže ona dědit prostě nemůže. Ne ona. To já! Tolik let jsem pracovala na Tonyho smrti a teď to má přijít vniveč? Ani náhodou. Všechno to bude moje i kdybych měla zabít i Rhodese!" Mezitím co se Pepper rozpovídávala, Hope vstala z křesla a přistoupila až slečně Pottsové. „Myslím, že už všichni víme dost, nemyslíte slečno Pottsová? Neb mám snad říct Balmerová?"

Plukovník Rhodes, Happy, a dokonce i notář byli jako zkamenělí, netušili, co se to vlastně děje a jestli to není náhodou jen sen. Bohužel ale nebyl. I když Pepper by byla raději, kdyby to sen byl.

„C-co to povídáte za nesmysly? Víte vy vůbec kdo já jsem?" Nemělo to cenu skrývat, Hope stejnak znala pravdu. „No právě že vím."

Jsou věci, kterým se nedá vyhnou a také věci, kterým se vyhnou dá. Toto však byla ta první varianta. Ono jak už to tak bývá, pravda vždy vyjde najevo, a ne vždy je to příjemné.

„Jste zatčena jménem S.H.I.E.L.D.u. Samozřejmě máte právo nevypovídat. Vše může být použito proti vám. Můžete si zavolat právníka, v tom vám nikdo bránit nebude. Mám ale takový dojem, že všichni právníci, které znáte jsou Tonyho a silně pochybuju, že by vás chtěli obhajovat." Tak teď nikdo ničemu nerozuměl.

Pepper, nebo-li Heather, záleží, co je vám milejší, už věděla, že je to předem prohraný boj. Rozhodně se ale nechtěla za žádných okolností vzdát. Jedno v tu chvíli bylo pro ni jasné. Najde si toho, kdo to spackal a ten si to pořádně odskáče. Měla totiž neblahé tušení, že žena, která stojí před ní, nebude jen tak někdo.

Když už se chystal plukovník Rhodes něco říct, otevřeli se dveře a dovnitř vešli čtyři plně ozbrojní agenti. Na neprůstřelných vestách se jim vyčnívalo logo a název divize, pro kterou pracují. S.H.I.E.L.D.

Dva z nich chytli ještě nedávnou vztekající se ženu za ruce a nasadili trochu vylepšená pouta. Další z nich se postavil ke dveřím, pozorujíc celou místnost. Delším pohledem zavadil i o vojáka, ale podle odhadu věděl, že nebude hrozbou, na to byl až moc vykolejený.

Čtvrtý a zároveň poslední z agentů šel rovnou za Hope. Aniž by vyřkl otázku, dostalo se mu odpovědi. „Toto je akce jako každá jiná, postupujte podle protokolů a následně podejte hlášení svému velícímu." „Ale to vy jste náš momentální velící." Žena se ušklíbla. „A v čem je problém?" „V ničem, madam." Otočil se a vydal se pryč z místnosti. Podle ještě několika slov, které zaslechla, bylo patrné, že dává úkoly ostatním agentům z jednotky.

Muži držící jistou Pepper Pottsovou už se chystali pryč, ale Hope je ještě na chvilku zdržela. „Ale musím ti pogratulovat. Podařilo se ti zabít Tonyho Starka." Žena jen odvrátila pohled a už byla na cestě pryč. Agenti jí dovedou do speciálního auta, které je doveze do centrály a tam už to půjde tak jako pokaždé.

Hopiina práce tu byla už hotová, takže ji tu už nic nedrželo. Proto jen na rozloučení kývla na pana Browna a vydala se směr východ. „Happy, Rhody" pozdravila staré známé. Po opuštění místnosti vytáhla telefon a vytočila kontakt, kterému volala jako poslednímu. Po přijmutí hovoru na druhé straně mohla začít mluvit.

„Druhá fáze úspěšně dokončena. Veškeré informace ti pošlu."

Hned poté zavěsila. Stejně nebylo co dál říkat. Zato v kanceláři by se nejraději slova valila proudem, nikdo ze stále přítomných na to však neměl dostatečnou odvahu.

Po několika minutách tíživého ticha přeci jen někdo promluvil. „To bylo Hope?" Pak se na sebe Rhody a Happy nejistě podívali a v tu ránu někomu zapípal mobil. To všechny probudilo z transu a pan Brown si s omluvením přečetl zprávu. Ona to vlastně nebyla tak úplně zpráva, spíš jen takové oznámení.

Právě vám přišli na účet 50 000 USD.  

🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹

Opět vychází kapitola později a za to se moc omlouváme. Nějak to prostě nestíháme.

Příští pátek to snad bude včas.

Klidně tu zanechte nějaký komentář, vaše názory nás zajímají.

M&K