„Agentko?" „Pánové," Tak to bychom měli. „vezměte támhlety krabice a odneste je ven. Musíme je dopravit na centrálu." Rukou jsem ukázala na deset krabic asi půl metru na půl metru. „Rozkaz madam!" Všech pět agentů se rozešlo ke krabicím. Vzhledem k tomu, že každý vzal jen jednu, půjdou na dvakrát. Celou dobu jsem je sledovala, tedy jen do doby, než opustili tento prostor. Hned jakmile zmizeli za vypadlými dveřmi, jsem se pustil do dalšího hledání. Rozešla jsem se do samého středu místnosti a rozhlédla se kolem dokola. Pohledem jsem zavadila o krabice, nebo spíš o boxy červené barvy. Ostatní krabice měli bílou barvu, ale ty, co tu už nějakou dobu ležely, jí měli lehce nažloutlou. Leželi v tom nejzapadlejším regálu s nápisem PŘÍSNĚ TAJNÉ. Docela by mě zajímalo, kdo to zde organizoval. Je evidentní, že sem nemá přístup jen tak někdo, natož zdejší studenti, ale sakra, když někde napíšete přísně tajné, je hned jasné, že jako první půjdou tam. Složku s misí č. 1473 jsem stále měla u sebe. Nejradši bych jí nepustila z ruky, ale nedávné okolnosti mi to jaksi neumožňovaly. Teď už byla zase u mě v ruce a už jsem nehodlala se jí, jakkoliv vzdát. Můj cíl cesty byl jasný. Když jsem byla skoro u regálu, nepatrně jsem zbystřila smysly a začal opatrně prozkoumávat okolí. Mohlo být klidně možné, že zde bude nějaký způsob zabezpečení, ale nebyl. Krabice byly tři, tudíž moc vzácných informací tu nebude. Nechápu, jak jsem si jich nemohla na začátku nevšimnout. Je sice pravda, že od "vchodu" sem není moc vidět, kvůli uspořádání zdejších regálů. To je docela vychytané. Vzala jsem nejblíže položenou krabici a položila jí na zem před sebe. Odklopila víko a překvapivě se tam nacházela jen jedna složka. Nevěděla jsem, co od toho očekávat, ale myslím, že to bude dost důležité, anebo úplně k ničemu. Samozřejmě bych byla radši za tu první možnost, ale stát se může všechno. Opatrně jsem ji vzala do ruky a chtěla otevřít. Vtom ale do místnosti přišli agenti pro další krabice a já věděla, že je na čase odsud vypadnout. Narychlo jsem nakoukla do ostatních krabic a tak, jako v té první, byla pouze jedna složka. Všechny tři složky jsem ani neotvírala a rovnou je přibalila k těm co si bereme s sebou. Pak jsem popadla složku s důkazem a vydala se na odchod z místnosti a nejspíš i z celého komplexu. Netuším, jestli se sem ještě někdy vrátíme, nebo jestli sem jen někoho pošlou. U vypadlých dveří jsem se zarazila a otočila směrem, kterým jsem přišla. Naposled jsem se tam podívala, protože jsem věděla, že jestli se sem ještě někdy někdo podívá, já to rozhodně nebudu. Ale spíš mám takový pocit, že z toho zde nezbude, maximálně tak prach, protože to tu pravděpodobně zbombardujme. Na to budu mít ještě spoustu práce s mou "misí". Složky v mých rukách jsem pevně svírala. Nedalo mi to a musela jsem se alespoň na kousek kouknout. Neměla jsem čas tady a teď otevírat složky, ale stačilo mi, se podívat na její nadpis a už jsem věděla o co tu jde.
Projekt
FORTISSIMUS
Věc, tedy spíš projekt, který změnil celý život nejen mě, ale i pár dalším lidem.
To to ale letí. 😂Je tu 30 kapitola, snad se vám líbila. Možná, že až toto budete číst, tak už bude nejspíš překročená hranice 4K přečtení a to je úžasný. Vy jste úžasní.
Do teď nechápeme jak to děláte. Vždyť jsme ani netušily, že to bude vůbec někdo číst ono už to má 4K přečtení. Nemáme slov, takže prostě DĚKUJEME! 😘😘😘
M&K
ČTEŠ
HOPE - Carter Nebo Stark
FanfictionVšichni jí měli za mrtvou, ale vrátila se daleko silnější a chytřejší, než si mohli myslet. Měli za to, že nebezpečí, kterému v minulosti čelili je zničeno, ale vrátilo se zpět a nebálo se zaútočit. Hope - žena, která je jejich nadějí. Začátek 1.1...
