HOPE - Carter Nebo Stark

44. Krabice

Utíkej! Všechny smysly na ní volaly jen tohle a nic jiného. Věděla, že když zpomalí, může to být pozvánka do hrobu, ale na co se zmůžou krátké nohy malého dítěte oproti dospělému jedinci?
Po celý její krátký běh za sebou nechávala ďábelsky smějícího se pana Kostičku. Celý tento komplex byl zamořený šílenci a pan Kostička byl vzorový příklad.
Síly jí pomalu docházely, protože na tohle nebyla vůbec připravená. Běžela jak nejlépe mohla. Zpomalila, ale ne protože by jí došly síly, ale protože jí cestu zastoupili dva mohutní obři. Měli dobré dva metry. Hledala únikovou trasu, bohužel moc dlouho a už ji nesli zkroucenou tak, aby je nemohla utéct.
Házela sebou, škubala sebou, nic ale nepomáhalo. Její tělo bylo semknuté obrovskými pažemi. Když už si myslela, že se jim dokázala vymanit ze sevření, ocitla se v místnosti bez postele s pouhými holými kamennými zdmi. Než se zorientovala zavřeli za sebou velké kovové dveře a v místnosti se rozprostřela černo černá tma. Hope doběhla po slepu, jak nejrychleji mohla ke dveřím a cloumala s nimi, bušila do nich a křičela na ně, vše ovšem bez odezvy. Po dlouhých vyčerpávajících minutách došla k rohu zdi, kam klesla na zem s tvářemi od slz a s očima uplakanýma jako nikdy jindy. Schoulila se do klubíčka a co nejvíc se přimáčkla ke zdi, kde brečela dokud jí nedojdou slzy.

Hope v té kopce strávila mnoho času. Nemůžeme vědět kolik, ani ona to nevěděla. V té tmě a nepravidelných dávkách jídla, tedy toho co mělo být jídlo.

Po uplynutí přibližně týdne, špíny, strachu a neustálé tmy k Hope přišel pan Kostička.

Bála se ho. Vypadal úplně jinak než když se potkali. Zdálo se jí, že na ní hledí, jenže přes proud tmavého světla z chodby, které jí i přes nízký svit oslnilo, měla vše rozmazané.
Ve dveřích stál chvíli a pak pomalými kroky došel až k Hope. Měřil minimálně metr devadesát a tím, že stál tak blízko u krčící se Hope jen přidávalo na jeho výšce, strašidelnosti a podivném šílenství, které se nacházelo v jeho očích a bylo postřehnutelné i ve výrazu tváře.
Naklonil se nad Hope a jeho nyní chladným a skřípavým hlasem, stále klidným začal mluvit. ,,Víš, Hope. Hmm...jak příhodné jméno. I když jsi tak malá, jistě ti dochází, že tě domů nepustíme. Víš to že?" stále se usmíval a upíral na ni pohled. Úsměv vypadal naprosto nadřazeně a jeho pohled Hope propaloval kůži, tak sklopila hlavu a dívala se jen na špičky jeho naleštěných bot.
"Tak co teď s tebou? Hmm?" Stále na ní upíral pohled. "Proč se ti tu vlastně nelíbí. Měla bys tu skvělé vzdělání, ubytování a taky bys jednou mohla mít slibnou kariéru. Tak proč?" Podíval se na ní, tentokrát ale zase mluvil tím klidným hlasem a to čeho se předtím bála zmizelo. Podívala se mu do očí a trhavě začala mluvit. "Jmenujete se hydra a maminka říkala, že jste špatní, takže chci domů." Pořád na něj upírala pohled, ale nyní v jeho tváři číst nedokázala. "Ano to by na agentku Carterovou sedělo." Jeho tvář byla stále nečitelná, ale tentokrát se mihlo jediné co poznala a to znechucení.
Poté se zvedl otevřel zabouchlé dveře a ve chvíli, kdy Hope oslnilo světlo odešel z místnosti. Hope si ještě víc přimáčkla kolena k hrudníku a seděla v koutu jako před příchodem pana Kostičky.

Další týden uběhl, během kterého na ni dolehly pocity, ale začala si i zvykat. To jí ale nevydrželo na dlouho. Pan Kostička ji opět navštívil, tentokrát nebyl sám. Přišli s ním i ti dva muži, kteří mu pomohli ji hodit to téhle kopky. Ve skrytu duše doufala, že se konečně z této místnosti dostane, ale potom všem co jí ukázali, že tu mají. Se zároveň obávala místa, kam se jí nyní chystali přesunout. Instinktivně zašla opět do rohu, kde trávila posledních přibližných čtrnáct dní.

Nebylo jí to však platné a už ji nesli pro ni přesvětlenou chodbou. Před sebou viděla mlhavý obrys pana Kostičky a slyšela jeho hlas jak pořád opakoval ať neprotestuje a nedělá si to horší.
Po chvíli, která se ovšem táhla jako roky, dorazili do místnosti, podobné té, ve které poprvé potkala pana Kostičku.
Byl tam, jako před tím, stůl a židle.
Usadili ji na židli, která, jak si později všimla, měla jakési popruhy. Zřejmě na přikurtování.
Najednou ji přišlo, že je moc dlouho potichu, a tak zase spustila řev a hlasité protestování.
"Mlč! Vždyť ti ještě nic neděláme! Nenamáhej hlasivky!" Okřikl ji pan Kostička. Jí to ale nezastavilo, tak ve svém výlevu pocitů z toho všeho nepřestávala.
Za stálého protestování jí přikurtovali k židli. "Řekl jsem mlč!" Pan Kostička už neměl nervy, a tak, když Hope nepřestávala jí dal facku. Ta jako zaklínadlo fungovala a Hope akorát s tichostí brečela.
"Tak, Hope, pověz mi něco o mamince. A buď budeš odpovídat, nebo na tebe budu moc zlý." Celou dobu se jí při tom díval do očí. Hope se uklidnila a s jasným protestem v hlase mu odvětila ať se jde bodnou. Pan Kostička byl jasně zaskočený. Moc dlouho to ale netrvalo. "Jsi nějaká drzá. My ti ale srazíme hřebínek!" Mávnul ne jednoho z mužů, kteří tu celou dobu stáli a on vyšel z místnosti.
Seděla a pořád popotahovala. Pan Kostička ji provrtával pohledem a ten druhý muž koukal do prázdna. Ti tři tam byli dvacet sekund sami, než se vrátil ten jeden hromotluk, který tuto místnost před chvílí opustil. Nesl si sebou malou krabici. Hope přirozeně zajímalo co v ní je, tak se mírně předklonila k té tajemné krabici. Pan Kostička si toho pochopitelně všiml. "Chtěla bys vědět co je uvnitř?" A usmál se. Hope sebou trhla a rázně odpověděla. "Ne." Pan Kostička se ale nepřestával usmívat. Krabici přišoupnul k Hope a ona si mohla všimnout drobných detailů.
Víko krabice bylo přilepeno izolepou a na krabici byli dírky. Krabice ale nebyla kartonová. Byla z podivného plastu nebo něčeho plastu podobného.
"Tak Hope, budeš mi odpovídat na otázky a já nebudu muset otevřít, tuto bedýnku." Pronesl a jeho mluvu doprovázel podivný škleb, připomínající úsměv. "Nemůžu vám nic říct, protože nemám co!" Hope zvolila jinou taktiku jak se z toho vykroutit. Máma jí říkala vžy, že s nikým nesmí sdílet tajemství o její práci. Doufala v úspěch.
"Myslíš si, že jsem hlupák? Jsi neskutečně upovídané dítě. A jak jsi mi už řekla, tvá matka ti o nás vyprávěla. A protože jsi tak neskutečně otravné dítě, možná víc než normální dítě, i když nevím jestli jsou děti normální, jistě si se tvé matky ptala po její práci. A protože je to tvá matka začala ti vyprávět. Tak Hope nehrajme hry. Zeptám se tě na jednoduchou otázku. Kde pracuje tvá matka?" Hope projela další vlna strachu, ale stála si za svým, a proto ihned odpověděla. "Nevím."
Výraz ve tváři pana Kostičky potemněla. "Ale víš. Jen mi to nechceš říct. Já to samozřejmě vím, ale chtěl jsem si ověřit tvou oddanost. Jak vidím je na nízké úrovni. Musíme jí zvýšit." Měl zase ten zlomyslný výraz. "Chucku, utáhni jí náramky, zdají se mi volné." Pronesk chladným hlasem. A muž jménem Chuck přistoupil, i přes svou velikost, jako duch a začal jí utahovat pouta. Bylo to velmi nepříjemné a jak víc utahoval, Hope svou kůži cítila víc, ale zároveň míň. Nevydala ale ani jednu hlásku, pouze v jejím obličeji bylo vidět jak se cítí. "To stačí. Chucku." Konečně. Přestal utahovat, ale nepovolil to.
"Zkusíme to ještě jednou." Hope se ztrácela slova v uších jak jí "náramky" škrtily. "Hope kde pracuje tvá matka." Tohle Hope slyšela zřetelně. Pan Kostička se natahoval přes stůl nad krabicí obličejem k Hope. Hope ještě nechce povolit. "Vždyť jste říkal, že to víte tak proč se ptáte mě, když víte, že já to nevím?" Ze tváře pana Kostičky se vytratila barva. A otevřel krabici.