HOPE - Carter Nebo Stark

48. Rudé plameny

O pár dní dřív

„Cože?" Zašeptala do úplného ticha. Otočila hlavu směrem, kde stál Nick. „J-je to pravda?" „Ano, jeho střepiny se dostaly k srdci a pak už se nic nedalo dělat." Hope začala kroutit hlavou, protože tomu stále nechtěla věřit. „Vždyť jsem za ním včera byla a byl úplně v pořádku." Zoufale se snažila pochopit tuto nepěknou situaci.

„Vidíte? Ona byla poslední, kdo u něj byl! Je to jasný!" Snažila Nat se ostatní přesvědčit ostatní o Hopiině vině. To se jí ale moc nedařilo.

Teď byla ta chvíle, kdy by se měla rozbrečet, aby to bylo všechno více uvěřitelné. Jenže Hope není žádná prvotřídní herečka, tudíž bylo zapotřebí vytáhnout eso z rukávu. není to nic příjemného, zkrátka vzpomínky nejsou vždy šťastné.

...

Utíkala. Snažila se utíkat. Její otec jí táhl za ruku, vlastně jí skoro za sebou vláčel. Prošli všemi spletitými chodbami a dostávali se do garáží. Přivlekl jí k jednomu autu a nechal jí si sednout. Jakmile seděli oba dva v autě Walter sešlápl plyn až k zemi. Spojka zaúpěla, ale to teď nebylo podstatné. Hope pohlédla dozadu a zeptala se. "A co bude s tím pánem, který nám pomohl?" "O to se nestarej, je pro ně příliš cenný." Další minuta ticha. "Hope." Promluvil k ní neobvykle roztřeseným hlasem. "Udělal jsem v životě chyby a nebylo jich zrovna málo. Velké chyby, které nikdy nedokážu odčinit a až jednou zjistíš, ty a tvá matka co všechno jsem udělal." Odmlčel se. "Pamatuj si prosím, že mě to mrzí." Při poslední větě se jí na vteřinu podíval do očí a Hope věděla, že si to bude pamatovat do konce života. Ten pohled se jí vryl do paměti.

Dál jeli mlčky dokud nevjeli do části lesa s hodně břízami. "Teď, pokud se to povede, tě chci odvést na místo srazu, kde si tě s matkou předáme ano?" Zase se na ní podíval. "Ano." Odpověděla Hope. Jeli ještě chvíli. Hope se chtěla zeptat na tolik věcí, ale nenašla odvahu. Udělala chybu.

Ještě ani nevyjeli z lesa a za nimi se z černo černé tmy vynořily auta. Hodně aut. Její táta vypadal s každou vteřinou hůř. A jistě se tak i cítil.
Pouze auta by nějak zvládli, kdyby ale neměly kulomety. Palba z hlavní je doprovázela čtyři metry dokud nevyjekl její otec a nepustil volant.
Sjeli do škarpy a auto se zaseklo. Airbagy by byly vystřelily, kdyby auto nějaké mělo. Ani ne pár vteřin a do jejich auta vtrhli muži v černých oblecích nebo vestách? Násilně vyndali nejdřív otce a pak i Hope. Velice nemilosrdně ji chytili a drželi, tak jako při prvním znehybnění.
Jejího otce přitáhli doprostřed utvořeného plácku a nechali ho si kleknout. Poslední co viděla byl pan Kostička vystupující z jednoho z obrněných aut. Hope odvedli do dodávky kam ji hodili a sedli si tam k ní tři obři. Od teď jen slyšela rozhovor pana Kostičky a jejího otce a při tom se dívala do mrtvých očí neznámého muže.
"Ale ale." Začal pan Kostička. "Ukrást vězně a k tomu ještě dítě?" "Já jí neukradl! Je to moje dítě, ne vaše!" Křičel její táta na pana Kostičku. "V tom se pleteš, je dohoda. Nemůžeš si přivlastňovat dítě hydry!" "Ona je moje dítě! Udělal jsem chybu, ale už nikdy víc." "Uznávám, trochu tvé osoby v ní vidím, ale nic převratného." V jeho hlase byl slyšet odpor. "Slabí jedinci nikdy nepřežijí a ty jsi se nechal pohltit emocemi." Hope otočila hlavu na dveře, kde bylo překvapivě sklo. Dívala se na jejího rodiče jak s hrdostí klečí s hlavou vztyčenou. "Jsi překážka a měl bys vědět co s překážkami děláme." Ukončil svou řeč pan Kostička a vytáhl zbraň. "Ne!" Zaječela Hope. Její otec se podíval jejím směrem, pousmál se a do jeho těla se zabodlo osm kulek. Byla to krutá poprava. Až poslední zásah byl smrtelný, doprostřed čela.
Ječela. Ječela by dál kdyby jí nezakryli ústa. Obraz se jí mlžil. Stále se dívala na tělo jejího otce, které nyní plálo rudými plameny.
Vše trvalo pár minut. Přijely další vozy a vrtulník. Hluk. Naprosto sehraná akce. Pan Kostička spadl k zemi. Jestli je mrtvý se nikdy nedozvěděla. Byl to S.H.I.E.L.D. Po chvíli byla už v náručí matky a konečně v bezpečí.

...

Naopak Hope, už nedokázala udržet slzy a naplno se rozbrečela. S tichou omluvou se otočila a odešla z místnosti.

🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹

Tak je tu zase nějaký náhled do minulosti! 

Doufáme, že se to i tak líbilo a snad netrávíte čas v karanténě jako my. 😉

M&K