HOPE - Carter Nebo Stark

26. Díky Fury

Ještě, než jsem vyrazila do centra dění, musela jsem aktivovat svou uniformu. Na tlustém černém pásku se nacházel menší čudlík ve tvaru menšího kolečka. Již zmíněný čudlík jsem zachytila za okraj a jemně povytáhla ven. Né však celý. Následně jsem s ním pootočila o 180°. Po otočení, jsem ho zacvakla zpět na své místo. Na kolečku se rozsvítil znak S.H.I.E.L.D.u a po celé části obleku se začaly prolévat malé lehce světélkující nitky červené barvy. Náramek, který jsem měla na levém zápěstí jsem rozdělila pomocí malého tlačítka na dva tenčí náramky. Jednu půlku jsem přesunula až k mému loktu. Náramek se sám přizpůsoboval mému tělu. Tím myslím, že se roztahoval a smršťoval. Přetáhnutím prstů od části náramku na zápěstí až k té části u loktu se zobrazila průhledná dotyková obrazovka. Na ní jsem dvakrát poklepala, aby se zapnula. Vyhledám si sekci s dokumenty. Tam si najdu staré scany. Rozkliknu je a zobrazí se plánek celého komplexu. Proč jsem ho neukázala ostatním? Zapomněla jsem? Asi. Ale to je jedno. Pozorně si ho celý prohlédnu a vydám se do leva jako Daisy s Fitzem. A kde jsem k tomu plánku přišla. No řekněme, že jsem si ho někde vypůjčila. Zbraň, kterou jsem měla pořád v ruce znovu natáhla před sebe. Ještě rychle zkontrolovala náboje a zásobníky, které byly připevněné na opasku mé uniformy a mohlo se jít. Jak už jsem řekla, vyrazila jsem na levou stranu. Na zemi se už válelo spousty těl. Samozřejmě ne mrtvých, ale jen střelených I.C.E.R.em. Nevíme kolik jich zde bude, ale hlavně nevíme, co s nimi. Nechat je tu nemůžeme. To jsme sem rovnou nemuseli chodit. Mezitím, co jsem kličkovala mezi těly jsem na dotykové obrazovce na předloktí našla kontakt na Furyho. Hned se mi v uchu začalo ozývat mě typické pípání. Chvilinku trvalo, než to Nick zvedl, ale dočkala jsem se. „Hope, je vše v pohodě?" „Jo, vše podle plánu. Až na jednu menší komplikaci." „Jakou?" Optal se s obavami v hlase. Jak netypické. „Je zde až moc lidí, budeme potřebovat posily." „To nebude problém, za pár minut by měly být na místě." „Díky Fury." „Raději se nebudu ptát o co přesně jde." „Máš pravdu, radši se neptej. Zatím to máme pod kontrolou, ale je to něco, co se ti líbit rozhodně nebude." Někde v dáli jsem zaslechla rozruch. Raději jsem bez rozloučení hovor ukončila. Jsem si jistá, že to Nick pochopí. Stále nataženou ruku ve které, spočívala zbraň jsem ještě pevněji uchopila. Krok jsem rázně zpomalila a potichounku našlapovala. Natiskla jsem se na zeď a opatrně vyhlédla za roh. Tam se vybavovali dva vojáci v černých uniformách. Museli přijít nedávno, jinak by už leželi na zemi a v klidu chrupkali jako ostatní. Zatím si mě nevšimli. 1:0 pro mě, Hydráci! Zamířila jsem na toho, který mi byl blíže a vystřelila. Během pár sekund jsem vystřelila i na jeho společníka. Vylezla jsem ze svého úkrytu, oběhla mé oběti a pokračovala do středu celé základny.

🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹
Tak je tu další kapitola. Omlouváme se, že vychází takhle večer. Snad se vám bude líbit. 😉
M&K