HOPE - Carter Nebo Stark

5. Že mě to nenapadlo

Nakonec jsem zašla do klubu, co byl nejblíž a pěkně se ožrala. Nebylo tam ani moc lidí. Byla jsem zvyklá na kluby přecpané puberťáky, ale překvapivě tam bylo prázdno. To je poprvé v mém životě, kdy sedím v klubu a vidím na druhou stranu místnosti. Možná to bude již překonanou dobou diskoték, nevím. No a teď ležím na posteli s hroznou kocovinou a je mi blbě. Asi každou chvíli poběžím na záchod, vyvrhnou včerejší večeři. Jenže nejsem tu jen tak. Musím najít ty zatracený Avengers. Oh bože co jsem ti udělala? Překonala jsem bolest v hlavě a došla do kuchyně, kde jsem musela zapít prášek, jinak bych byla nepoužitelná. Po ranní hygieně jsem zapadla do takzvané pátrací místnosti. Jak mám sakra začít? Ptala jsem se sama sebe. Tony má doma Jarvise. Že mi to nedošlo dřív. Byla jsem u toho, když ho programoval. Neptejte se jak. Nejdřív jsem se dostala na stránky Star Inustries ty Jarvis zpravuje. Tisíce dalšími kroky jsem se dostala přes Jarvise, který se kupo divu nijak nebránil až na síť Stark Toweru. Bylo to vcelku jednoduché, něco na tom nehraje a to mě dost znervózňovalo, ale aspoň méně práce. Odtud už to nebylo těžké. Hodně algoritmů. A je to. Jsem v něm. Stačilo by se dostat do těch jeho obleků, najít a identifikovat nějaký čip a mohla bych je vystopovat. Pokud se nepletu, tak má pořád stejné kódování. Ale to počká. Jdu si udělat kafe, nějak mě to zmohlo. Hned jak jsem vstala ze židle se ozvalo mé tělo. Nedivím se mu, být několik hodin v jedné a té samé poloze. Po důkladném protáhnutí všech svalů v těle jsem začala hledat kafe. Jen co jsem ho našla, zapnula jsem rychlovarnou konvici. Z lednice jsem vytáhla mléko. Již uvařenou vodou jsem zalila kávový prášek. Přilila mléko, které jsem následně vrátila zpět do chladničky a zamíchala mnou připravený lahodný nápoj. Vůně připravené kávy provoněla celou kuchyň a s ní i spojený obývací pokoj. A řinula se i tam kam jsem přišla. Tohle mi opravdu scházelo. Hned se mi bude pracovat daleko lépe. Opět jsem usedla za stůl a polykala doušky horké tekutiny. Ty se mi po celém krku rozlévaly příjemné teplo. „Jejda, to je ale hodin." Zděsila jsem se po pohledu na hodinky. Bylo něco málo po 7 hodině. Ani jsem neměla oběd a umírala jsem hlady. Do své pátrací místnosti jsem se vrátila s nejen kafem, ale i velkou bagetou, která ani nevím, jak se v lednici objevila. Znovu jsem zasedla za svůj počítač a pokračovala v práci. Ani jsem se nenadála a bylo okolo půlnoci a já neměla ani zdaleka hotovo. Vypila jsem několik hrníčků kafe, že ani nechci vědět, kolik jich doopravdy bylo. Byla jsem tak ospalá, že jsem usínala v sedě, jenže už mi zbývá kousek a bude to hotové. Poslední pár kliknutí a jsem schopná zaměřit Tonyho obleky. Sibiř. To je to jediné na co jsem se mohla soustředit. Že mě to nenapadlo. Ovšem, že v tom mají prsty ONI. Vše, co jsem našla, jsem pečlivě uložila na disk, zakódovala a mohlo se jít konečně spát. Ráno zajdu za Nickem a předám mu veškeré informace.