Příběh vypráví o lásce mezi Sebastianem a Emily, dvou cizincích, kteří se roku 1949 setkávají v hotelu v Californii. Oba si ze svých dosavadních životů odnášejí nepříjemná tajemství, ale zdá se jim, že spolu dokáží nakreslit za minulostí tlustou čár...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Březen 1949
Clarksville, Tennessee, Spojené státy Americké
Kulatý jídelní stůl v nejvyšším patře vysokého domu na předměstí Clarksvillu se prohýbal pod tíhou pomalu stydnoucích svátečních pokrmů, na kterých si namísto rodiny a přátel, pochutnávalo pár much. Tyhle nezvané návštěvnice přišly nastejno s pozvanými hosty. Dostaly se dovnitř hlavním vchodem - dalo by se říci omylem - ve snaze nalézt úkryt před večerním lijákem. Jenže zatímco tucet hostů opustil podkrovní byt ještě před dezertem, kdy večírek nečekaně skončil, tyhle dvě malé mršky si ještě teď s hlasitým bzučením pochutnávaly na nakládaných fazolkách, šunce pečené na medu, hovězím na žampionech a na na špejlích napíchnutých kuličkách z vepřového s cukrovou glazurou. Za oběť jim nepadl pouze jablečný koláč, který měl přijít na řadu s kvalitní hořkou kávou až po spořádání všech těch laskomin, a tak se na něj nikdy nedostalo.
Sebastian stál u okna a hleděl na ulici pod sebou. Na podobné domy s obchody v přízemích a byty v patrech. Na to, jak se v nich rozsvěcejí světla a lidé, kteří se chystají otevřít krámy, ze zvyku odhrnou záclonu a vyhlédnou ven.
Nejdřív jen rozespale mrknou na oblohu, všimnou si, jak za posledními útržky včera navečer tak děsivě působících mraků, stydlivě vykukuje slunce a to jim nakreslí na tváři úsměv. Už už chtějí spravit krok od okna, když se podívají naproti na stavení s vyhlášeným řeznictvím. Výloha je rozbitá na padrť a kolemjdoucí musí nedůstojně přeskakovat na chodníku střepy jako při nějaké dětské hře. Zřejmě vandalové, napadne je ihned, a pak si řeknou... Chudák pan Foster. Ten dnes asi neotevře.
Kdyby jen věděli, že to nebyli žádní vandalové...Kdyby celou noc neprospali, vyhlédli ven a viděli, co se ve skutečnosti stalo... pomyslel si a rukou si promnul pohmožděný spánek.
Obyčejně působil jako docela pohledný mladý muž. Modrozelené zvědavé oči zdědil po otci, tmavě hnědé kudrnaté vlasy, které ho odlišovaly od světlovlasých sourozenců, staršího Briana a mladší Angely, zase po matce. Teď však pociťoval úlevu z toho, že ho všechny ty soustrastné pohledy nemohou přes čerstvě vyžehlené krajkové záclony zahlédnout. Celá tvář jakoby se mu slila do jedné velké nachové modřiny ozdobené pár rudými šrámy. Kdyby si chtěl uchovat vzpomínku na ten předešlý večer, nejspíš by se pokusil sám sebe namalovat. Zvěčnit ten chaotický impresionistický obrazec, který k němu nepatřil, a přesto ho ještě pár dnů a možná týdnů uvidí pokaždé, když se podívá do zrcadla. Jenže on si z toho večera nechtěl nic pamatovat a především chtěl zapomenout na to, že to kvůli němu teď v obchodě nikdo neobsluhoval a v domě zejícím prázdnotou se na večeři, kterou jeho matka, Zelda Fosterová, společně s manželkou nájemce z prvního poschodí připravovala, slétal hlučně bzučící hmyz.
„Měl by sis na to dát led," dívčí hlas jej donutil se otočit.
„Netušil jsem, že jsi ještě tady," udiveně přiznal. Včera večer, když společně se svými rodiči vstoupila do bytu, působila překrásně. Věděl, že dcera nájemců z prvního patra neměla co na sebe, a proto poprosil svou mladší sestru, ať jí něco půjčí. Angie, jak Angele říkávali, nabídla Lee Duncanové tmavě modré večerní šaty, i k nimž si pěkná tmavovláska elegantně a vkusně sepnula vlasy do drdolu.
