Minulé životy ✔

15. Nevěsta s trnovou korunou

 Sebastian

„Modlil jsem se za ni," oznámil jednoho večera Sebastianovi Benjamin. Procházel kolem něj právě ven. V rukou svíral skicák a tužky a málem o na schodech vysedávajícího muže zakopl. Navykl si ho vídat u baru, jak propíjí grátis hotelové zásoby a na terase, kde ve slunečních brýlích, s elegantním červeným šátkem u krku předčítal nahlas poezii jako by snad nedovedl číst potichu. I v zavřeném hotelu působil jako pravý hotelový host a Sebastian naučený se hostům vyhýbat, pokud po něm zrovna něco nepotřebovali, se hravě zvládl vyhýbat i tomu jedinému poslednímu. Dokud se o něj téměř nepřerazil.

„Nechtějte mě dojmout. Nejsem věřící," ušklíbl se a chystal se ho obejít.

„Já také ne. Rodiče za mě dali vystavět kapli nad naším vinohradem jako projev vděčnosti za můj návrat z války..."

„Pěkné," skočil mu Sebastian do řeči ironicky a rozpomněl se na svůj pokoj zastavěný starým harampádím a oblečení darované armádě spásy.

„Vždycky mi to připomínalo hrob. Jako by mě tam doteď chodili oplakávat, zatímco já se jim marně snažím říct, že jsem naživu, jen mě je o trochu míň," zasmál se nad vlastním nepovedeným vtipem. „Emily to chápe. Chápe, jaké to je žít s tím, že se na ni její blízcí dívají a namísto ní vidí jen..." na okamžik se odmlčel a pak dořekl: „smrt. - Ona zná ty lítostivé pohledy. Zpočátku jsem netušil, proč mi zrovna ona tak rozumí. Ani při její návštěvě San Diega mi to nedošlo. Vzal jsem ji k té kapli. Pamatuji si, jak byla zadýchaná. Museli jsme se párkrát zastavit. Řekla, že to nic není. Že je to jen z toho horka. A přitom ten den příšerně foukalo," zakroutil nad svou slepotou hlavou. „Když jsem se dozvěděl, že je nemocná a že se s tím nedá nic dělat... Něco se ve mně zlomilo. Rozjel jsem se domů, abych se za ní pomodlil. Dlužil jsem jí to za to, že tu byla pro mě. A stále mám pocit, že jí za mnohé dlužím."

„Milujete ji?" vstoupil Sebastian na tenký led.

„Ale co Vás nemá. Nikdy jsem ji nemiloval."

„Ale vždyť..."

„Ano, přiznávám se. Jsem vinen. Asi jsem se jí zpočátku pokoušel zamotat hlavu, ale... Mezi námi, Emily není..." zarazil se než se mu příliš rozvázal jazyk. „Emily není to, co hledám, příteli."

„Tak to Vám budu držet pěsti, ať to najdete co nejdřív," usmál se úlevně Sebastian.

„Jen doufám, že se mi ty Vaše pěsti tentokrát vyhnou," odpověděl k údivu tmavovlasého muže Benjamin.

„Vy to víte?" zděšeně vyhrkl.

Přitakal: „Před pár dny jsem se o tom při návštěvě Avalonu dozvěděl od Noaha. Zmínil jsem se o Emily a on se na její adresu vyslovil dost nevybíravým způsobem. Také říkal, že ho kvůli tomu někdo nedávno napadl. Měl pár ošklivých stehů. Předpokládám, že od Vás... Je mi to líto. Je mi trapné se jí ptát, co všechno jí způsobil..."

„K ničemu nedošlo," ujistil jej Sebastian. „Vím. Neměl jsem tak vypěnit a hned se do Vás pustit, ale... Pouhá představa, že by jí snad mohl... A já tam nebyl a nezabránil mu v tom."

„Myslel jste si, že jsem to byl já."

„Stále jste byl s ní a já si to prostě špatně vyložil," zahanbeně přitakal. „Klidně mi jich pár vražte. Nevrátím Vám je," odložil skicák a vstal. I druhý muž se postavil a Sebastian přivřel oči připravený schytat ránu, když k němu Benjamin natáhl dlaň: „Noah už ode mě pár ran pěstí schytal. My dva si můžeme říct, že jsem byl prostě ve špatnou dobu na špatném místě, a nechat to plavat," natáhl k němu ruku: „Mír?"