Příběh vypráví o lásce mezi Sebastianem a Emily, dvou cizincích, kteří se roku 1949 setkávají v hotelu v Californii. Oba si ze svých dosavadních životů odnášejí nepříjemná tajemství, ale zdá se jim, že spolu dokáží nakreslit za minulostí tlustou čár...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Na vínový koberec táhnoucí se chodbou po celém hotelovém patře kreslilo podzimní slunce skrz okenní tabule vybělené obrazce. Zvenčí se ozývalo volání rodičů na neposlušné děti, které nechtěly dát sbohem létu a nastoupit na loď na pevninu, vevnitř panovalo ticho. Sezóna pomalu končila a hosté, kteří ještě nepřemýšleli o odjezdu, zaplnili pláže či se v příjemně chladivém počasí rozhodli vyrazit na výlet do Avalonu nebo na opačnou stranu na místo přezdívané Dva přístavy, kde se dala vypůjčit jachta.
Emily ležela až do odpoledne v posteli. Pak, když jí ticho dodalo odvahu vstát, našla na stole oschlou snídani připravenou už před pár hodinami. Okoralé pečivo z hladu spořádala, opláchla se, zamaskovala obrovské kruhy pod očima a převlékla se do střídmých šatů zakrývajících všechno, co zakrývat měly a ještě dost navíc. Ty šaty, šedé s hnědým koženým páskem, naposledy oblékla na podzim minulého roku, když se chystala odejít z domova. Od té doby nechala těžké látky za sebou a oblíbila si lehký satén a tyl. Teď by se nejraději zahalila od hlavy k patě, ukryla se v záplavě vlněných svršků, pod něž se schovávala v mrazivém britském počasí.
Sešla schody k recepci a vyšla ven. Zrakem přelétla přes čtyři postarší muže ve vší soustředěnosti hrající šachy a pár osamělých stolků a židlí. Zbytek zůstal po dešti srovnaný pod střechou a přepásaný řetězem proti krádežím.
Před týdnem se na terase sotva dalo pohnout. Cinkaly skleničky, hovořilo se o nesmyslech, poslouchal se jazz. A tam, kde teď stála ona, zahlédla Patricii s Noahem. Na jeho tvář si nepamatovala. Nikdy si neuměla vybavit jeho tvář. Byla až příliš nezajímavá, beztvárná, nudná... Zato Patricia jakoby se narodila proto, aby byla středem pozornosti. Držela se jej za paži, smála se a v chabém osvětlení jakoby její ohnivé vlasy byly tím největším zdrojem světla. Tam, kde se u něj nenacházelo nic, jen černá prázdnota, ona obsahovala všechno.
Ze vzpomínání ji vytrhl silný stisk na rameni a ona s úlekem ucukla.
„Promiňte, Emily. Nechtěl jsem Vás vyděsit," omlouval se ihned Benjamin.
„Nic se nestalo," pokusila se o úsměv a zhluboka se nadechla.
„Vlastně jsem Vás hledal už ráno. Říkal jsem si, že bychom spolu posnídali. A musím říct, že jste mě zklamala. Takhle vyspávat, zatímco se tu já užírám nudou."
„Ale nepřehánějte."
„Nepřeháním. Tady to vypadá, jako kdyby tu chcípl pes. Nebo při nejmenším dva."
„Končí sezóna."
„Ano, ano... Taky jsem už pomýšlel na to, že se vrátím zpátky na pevninu," přitakal si pro sebe. Postavil se vedle ní, pak ji obešel a postavil se vedle ní z druhé strany. Na vysvětlení ukázal na černou pásku přes chybějící oko a ona chápavě pokývala hlavou.
