Příběh vypráví o lásce mezi Sebastianem a Emily, dvou cizincích, kteří se roku 1949 setkávají v hotelu v Californii. Oba si ze svých dosavadních životů odnášejí nepříjemná tajemství, ale zdá se jim, že spolu dokáží nakreslit za minulostí tlustou čár...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Seděli na zemi v pokoji číslo čtrnáct před roztaženými okenními závěsy. Přímo přes ně se právě táhla bouře. Hromy a blesky zahnaly všechny hosty i pouhé návštěvníky pláže do hotelu, a tak se z haly, kde se ukrývali promočení turisté, rozléhaly stížnosti na promočené oblečení a pomalé tempo personálu roznášejícího suché ručníky a svíčky.
Emily se blesků nebála, daleko více jí při bouřce vadila vypnutá elektřina a pochmurný šedý povlak táhnoucí se v setmělých domech po podlaze, nábytku i stropě. Ve tmě se v její fantazii v dětství ukrývala strašidla, jimiž ji strašila starší sestra a i teď, ač už na strašidla nevěřila, se jí ulevilo, když s sebou Sebastian přinesl nahoru dva velké svícny a naplnil apartmán žlutooranžovou září. Zato v něm, přestože tvrdil, že se bouřky nebojí, při každé výhružné ráně následující bílým zábleskem hrklo.
„Tohle kalifornské počasí je pěkně náladové. Jeden den dusno a druhý tě to málem odfoukne. A do toho ty bouřky. Nechápu, který blázen si dobrovolně vybere tu žít," prohlásil jakoby si on sám dobrovolně nevybral odjet do Kalifornie a tím donutil Emily ke smíchu. „A ta zemětřesení...," pokračoval. „Kaliforňané tvrdí, že ten kdo tu nezažil pořádné zemětřesení, ten je tu pořád jenom cizincem."
„A ty už jsi tu zažil zemětřesení?"
„Jen jedno, asi před třemi měsíci."
„Před třemi měsíci, ale to jsem..."
„To jsi přišla na ostrov," šibalsky se usmál a jí došlo, že nehovoří o žádném opravdovém zemětřesení.
„Ty si myslíš, že na mě platí takové otřepané fráze?"
Sebastian se nervózně podrbal na zátylku, „a neplatí? Ani trošičku?"
„Ani v nejmenším," naklonila se k němu, přitiskla své rty na jeho ústa a cítila, jak jí objímá a tiskne k sobě. „Tak dobře. Možná úplně maličko," zašeptala a těsně u ucha se jí rozezněl tichý smích. Posezení na parketách pod parapetem jí najednou připadalo nanejvýš praktické. Kdyby už neseděla na zemi, jistě by se jí podlomila kolena a ona by musela dát Sebastianovi za pravdu a říct, že to nejsou žádné otřepané fráze a že cítí to samé co on.
Pustil ji, a i když nikam neodcházel a stále zůstával blízko ní, obklopilo Emily nevysvětlitelné prázdno. Jako by si její tělo za těch pár vteřin vypěstovalo návyk na jeho dotyk a teď jej postrádalo.
Z omámení jí vytrhl jeho hlas: „Zavři oči."
Nechápavě se na něj podívala a on ty dvě slůvka zopakoval. Pak poslechla, ovšem jen na chvíli a malou škvírou mezi víčky sledovala, jak vstává, jde ke stolu a vytahuje ze saka přeloženou ruličku papíru.
„Nepodváděj," napomenul ji a ona tak už jen slyšela šustění papíru, který se pokoušel srovnat, aby nebyl tolik přežvýkaný.
„Už můžeš," ozvalo se a před Emilyinýma očima se objevila černobílá skica. Poznala se v ní, a přesto jí ta dívka na papíře připadala jiná, mnohem krásnější. S průzračnýma očima a pramínky vlasů vlajícími ve větru. Takhle se možná dívala na něj, jenže sama ten výraz u sebe při pohledu do zrcadla nikdy nezpozorovala. Zaráží jí, bere jí dech a buď zcela potvrzuje rčení, že nás ostatní často poznají lépe, než se poznáme my sami, nebo jej zcela vyvrací. Tak či tak, ta dívka na obrázku je i není ona, a kdyby si nebyla tak jistá, že kreslil právě jí, začala by žárlit na to, jak se na ni dívá, jak jí vidí... Jak krásnou si ji skrze tužku klouzající po papíru vysnil.
