Minulé životy ✔

8. Muž, který bral dívkám svatozáře

Červen 1950, St. Catalina, California, Spojené státy Americké

Sebastian

 Seběhlo se to rychle. Stačilo mu na jejím zápěstí nahmatat slabou pulsující naději, která ho donutila se vzchopit. Vyběhl ze dveří a běžel až do apartmánu Barlowových. Rozespalá Patricia se ani nepokusila si z něj utahovat nebo brát jeho brzkou návštěvu jako hloupý žert. Zmocnila se ho taková zoufalost, že by mu nevěřil jen slepý.

Než se slunce vyhouplo na oblohu, seděl už na zadním sedadle jejího vozu s Emily zabalenou do hotelového županu položenou na svém klíně. Připadalo mu to nedůstojné, ba přímo hloupé. Styděl se za to, že ji v takovém stavu – tak zuboženou, rozcuchanou a téměř nahou – souká do auta jako nějakou uspanou zvěř. Vzpomínal na jejich první společnou návštěvu Avalonu, na její zvědavé oči a na všechny ty hlouposti, co jí navykládal, jako vystřižené z hotelové brožury o ostrově. A teď je opakoval znovu. Popisoval cestu probouzejícím se lesem. Ostrov se ještě tiše koupal v ranní rose a vrčení motoru té ranní samotě ubíralo kouzlo. Skrze větve se teprve probíjely ranní paprsky a jednou musela zrzavá dívka prudce šlápnout na brzdu, když přes cestu klidně přecházela srna s mláďaty. I Avalonský přístav tiše oddychoval po prohýřené noci. Vodu nebrázdily plachetnice. Na silnici lemující úpatí kopců nepotkali jediný vůz. Jen v zátoce milenců zahlédl chlapce a dívku, špičkující se v ranním příboji. „Až ti bude lépe, pronajmeme si v Avalonu plachetnici a odtamtud se vydáme až ke Dvěma přístavům. Okolo celého ostrova."

„Emily tě už musí znát natolik dobře, aby věděla, že by tě musela svázat, aby tě donutila strávit tak dlouhou dobu na lodi," ozvalo se z předního sedadla. „Jak jí je? Už se probrala?"

„Pořád stejně," bezradně zakroutil hlavou, zatímco Patricia odbočila dolů do města směrem k nemocnici svatého Josefa. Zabrzdila až u hlavního vchodu, prudce najela dvěma koly na chodník, ale na přeparkování nehleděla. Vletěla dovnitř a vzápětí se vrátila se dvěma doktory, kteří si od něj Emily převzaly. „Má nemocné srdce," vyhrkl.

„A nevíte, jestli bere nějaké léky?" zeptal se ho jeden z nich.

„Něco s fenobarbitalem," následoval je nahoru po schodech, než se jej dotázali, v jakém jsou příbuzenském vztahu.

„Ne to ne. My nejsme příbuzní," vykoktal. „Jsem... jsem její..." chystal se říct snoubenec, jenže to slovo z něj nevyšlo a jejich přísné pohledy mu radily zůstat na chodbě. „Ona není odsud. Je to Angličanka. A nikoho tu kromě mě nemá," předal jim dívčiny doklady, „Musíte jí pomoct. Prosím..." ušlo mu z úst, než se za nimi zavřely dveře. Pak ho veškerá statečnost opustila, přivřel oči a cítil, jak se mu motá hlava.

Patty ho podepřela a pomohla mu si sednout. Prázdnou halou se jako bzukot much nesly šeptavé útržky rozhovorů, ale i kdyby si zacpal uši a zavřel oči, stejně by před tím stísněným neosobním prostorem neutekl. Zabránil by mu v tom štiplavý pach desinfekce.

„Jestli umře, bude to jenom moje chyba," řekl nahlas, co si dosud jeho fantazie jen promítala do nesrozumitelného šepotu kolem. „Zase jsem všechno zkazil."

„Nic si nevyčítej. Nemůžeš za to, že je nemocná."

„Ale můžu za to, že je teď tady," sklopil hlavu do dlaní. Slané slzy se vpily do obvazu a štípaly jej do pořezané ruky. „Všem kolem sebe nosím jenom smůlu."

„Vím, jak se cítíš, ale taky vím, že ty bys jí nikdy nedovedl ublížit," chlácholivě jej objala okolo ramen.

„Ne, nevíš. Ty nic nevíš," odstrčil ji od sebe a zvýšil hlas, až se za ním otočila skupinka procházejících sester: „Jak bys mohla?"