Příběh vypráví o lásce mezi Sebastianem a Emily, dvou cizincích, kteří se roku 1949 setkávají v hotelu v Californii. Oba si ze svých dosavadních životů odnášejí nepříjemná tajemství, ale zdá se jim, že spolu dokáží nakreslit za minulostí tlustou čár...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Leželi vedle sebe uprostřed sluncem prohřáté Měsíční pláže a pozorovali bílé beránky toulající se na modré pastvině nad jejich hlavami.
Emily si do ledové vody netroufala, Sebastian se brodil jen po kolena, a pak s drkotajícími zuby vycouval. Následně si přímo zuřivě mnul prsty u nohou, bořil je do teplého písku a do toho uličnicky přemlouval blonďatou dívku, ať to zkusí také, že to není tak hrozné. Rozběhl se k ní, popadl jí do náručí a v doprovodu jejích hlasitých protestů ji táhl k vlnám. Nakonec se nad ní ale slitoval a položil ji na osušku.
Lehl si vedle ní, nahmatal její ruku a prázdno kroužící jí kolem zápěstí. „Kde máš náramek?" zeptal se zcela nevinně, beze zlosti, jen z čiré zvědavosti, a jí přesto stuhla krev v žilách.
„Ztratila jsem ho," zalhala a lítostivě svraštila obočí. „Ale určitě se někde najde. Zajdu se zeptat na recepci." přepisovala své vlastní vzpomínky. Psala si novou minulost, v níž jí kamínky z Avalonu sklouzly ze zápěstí, aniž si toho všimla. Nikdo je nepřetrhl, až jí na ruce zůstal zarudlý kroužek. Lež jí poskytla úkryt před pravdou, a přesto jí do těla vlévala novou hořkost. Se Sebastianem si slíbili upřímnost a ona ten slib porušila.
„To nevadí, koupím ti nový," uklidňoval ji, „zajedeme si znovu do Avalonu. Jenom my dva."
Přikývla a opřela si hlavu o jeho hruď, jakoby posloucháním pravidelného a hlasitého bušení srdce mohla přehlušit nejisté hlasy našeptávající jí, že kdyby odsud odešla, on by nešel s ní, avšak ty křičely hlasitě a ještě hlasitěji, dokud ji nedonutily se jej dotázat: „Nenapadlo tě někdy odsud odejít? Nemyslím na výlet, myslím napořád?"
„Možná jednou... Ale ne teď. Jsem tu šťastný. Je tu Elias a Patty..." předstíral dlouhé zamyšlení, „hmm... A taky ty."
„A taky já?" šťouchla jej loktem a nechala si na rtech vyloudit skutečný nepředstíraný úsměv.
„A hlavně ty," políbil ji do vlasů. „Zpočátku jsem si myslel, že odsud budu muset utéct zpátky na pevninu. Od návratu domů jsem neplaval, a když jsem sem přišel, doslova jsem se bál vstoupit do vody. Pořád jsem měl v živé paměti, jak nás při výcviku učili plavat ve vodě znečištěné benzínem a měl jsem pocit, že sotva ponořím hlavu, rozprostře se nade mnou černota a kdosi mi začne tlačit hlavu pod vodu, až se utopím. Cestu z Newportské pláže jsem prozvracel. Kapitán se domníval, že trpím mořskou nemocí, ale mě se jen strachy svíral žaludek. Zmocnil se mě neopodstatněný strach, že se to nějak vrátí. Zavřu oči, rozezní se siréna, přijde náraz a obklopí mě oheň a kouř."
„A co se změnilo?"
„Řekl bych, že nic. Přešlo to časem. Když jsem se už po stovté ponořil pod hladinu a nikdo na mě nekřičel, ať plavu, a já se mohl kdykoliv vynořit a ani jednou jsem neucítil vůni benzínu, začal jsem víc pochybovat o tom, že by se to mohlo vrátit," vyložil jí upřímně a ona zatoužila po stejných pochybách. Zatím se však nedostavovaly a ona se stále v noci budila do tmy jen, aby rozsvítila a světlo zničilo kamennou tvář vznášející se nad ní ve tmě.
