Minulé životy ✔

9. Otázky a odpovědi

Červen 1950, St. Catalina, California, Spojené státy Americké

Sebastian

Sebastianův život coby život snoubence začal skřípavě. Jako by se společně s Emily točil v kruhu a oba se navzájem vystavovali svým největším strachům. On se vždy bál závazků, a teď musel sám sebe odsunout na druhou kolej a zavázat se k péči o někoho jiného, kdo byl na něm navíc zcela závislý. Ona nesnášela opečovávání, a teď se musela nechat obskakovat, krmit a koupat jako malé dítě. Když s ním nespolupracovala, a začala protestovat, několikrát se neudržel a se zvýšeným hlasem jí rozkázal, ať poslechne. Pokud to nestačilo, rozčíleně odtamtud odešel a nevrátil se dokud nevychladl. Ve svém pokojíku na ubikaci zatím stihl rozmlátit dvířka od šatní skříně a roztrhat několik povlaků na polštáře. Emily naproti tomu trucovala tiše. Prostě se odmlčela a uzavřela se ve svém vlastním světě, kam ho odmítala pustit. Občas ze sebe snažila setřást jeho ruce, když ji převlékal, jenže byla příliš slabá a po chvíli ho sama potupně prosila, zda by jí nepomohl. Mytí se pro ně oba stalo noční můrou.

„Pořád mě miluješ?" zeptala se ho před spaním asi týden po návratu. Postupně se jí vracela síla a s ní i její obvyklé nejisté otázky.

Beze slova přitakal. Chystal se tu otázku prostě přejít. Natáhnout se po jedné z hory knih na nočním stolku a začít předčítat nebo zhasnout a jít spát, ale ona pokračovala: „A pořád si mě chceš vzít?"

Znovu přitakal a přál si, aby kromě té jeho, i její hlava nyní těžkla únavou a ne zbytečnými obavami.

„I když tě tak moc pobuřuji?"

„Nepobuřuješ mě," ujistil ji, ač si nebyl jistý, co ten výraz pronesený nóbl britskou mluvou přesně znamenal. „Dovedu si představit, jak ponižující pro tebe musí být nechat se ode mě krmit a umývat. Myslíš si, že se teď na tebe budu dívat jinak. Že po tobě nebudu toužit tak, jako doposud," pohladil ji po jemných světlých loknách.

„A není to tak?" obdařila ho další otázkou a upřela na něj pomněnkově modré oči.

„Řeknu ti, jak to je. Je to tak, že jsem tak unavený, jako jsem snad ještě nikdy nebyl. A že trpím, protože žena, kterou miluju, trpí, a ze všeho nejvíc si přeju, aby to aspoň na chvíli přestalo a já nemusel neustále rozmýšlet, zda bychom se neměli přestěhovat někam, kde bys to měla blíž k doktorovi, a zda bych si neměl najít dobře placenou práci, abych se jako správný manžel postaral o svou budoucí ženu a nemusel se tě zítra, až pojedu pro morfin, dotazovat, zda mi na něj dáš peníze," vychrlil ze sebe podrážděně. „Ale ze všeho nejvíc si přeju, abys přestala s těmi hloupými otázkami, kterými mi ubližuješ ještě víc," s posledním slovem se mu roztřásl hlas.

„Od zítřejšího rána tě ve všem poslechnu," oznámila mu provinile Emily.

„Opravdu? A jak dlouho ti to vydrží? Do odpoledne?" prohodil sarkasticky a potlačil zívnutí deroucí se mu do úst. Potom se natáhl po vypínači, zhasl lampu a odtáhl se na svou stranu postele.

Následující ráno nebylo do řeči ani jednomu z nich. Před odjezdem do Avalonu jí stručně, způsobem nepřipouštějícím diskuzi, sdělil, že řekne Padfieldovi nebo Patty, aby se na ni zašli v jeho nepřítomnosti podívat. Ona se s ním do hádky nepouštěla, ale podle skleslého úsměvu, který mu věnovala, si dovedl domyslet její pocity z té zprávy. Nepřála si trávit odpoledne s Patricií ani se světlovlasým mužem, jenž se hned při jejím návratu do hotelu dožadoval ji vidět a namísto toho, aby šel jako obvykle Sebastianovi taktně z cesty, pokládal Emily před dveře zásoby nejrozmanitějšího rozkvětu americké poezie plné podtrhaných řádků.