Příběh vypráví o lásce mezi Sebastianem a Emily, dvou cizincích, kteří se roku 1949 setkávají v hotelu v Californii. Oba si ze svých dosavadních životů odnášejí nepříjemná tajemství, ale zdá se jim, že spolu dokáží nakreslit za minulostí tlustou čár...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ostrov Santa Catalina, Californie, Spojené státy Americké
Červenec 1949
Kdo ví proč jejich kroky vedly namísto Měsíční pláže do přelidněné Bílé zátoky plné slunečníků a lehátek chráněných před přílivem dětskými ručičkami vystavěnými hradbami z písku. Možná byla Bílá zátoka přeci jenom blíž k hotelu, kde Emily odložila zavazadlo a znovu si vzala klíče od pokoje číslo čtrnáct. Možná nechtěla místo plné radostných vzpomínek ukryté za strmými skalisky znesvětit vytvořením jedné špatné.
„Tak, co jsi mi chtěla říct?" netrpělivě ji vyzval, ať se mu svěří. Obával se její odpovědi a Emily, jelikož netušila jak začít, v něm ty obavy svým vyčkáváním ještě více rozdmýchávala.
„Chtěla jsem..." vykoktala ze sebe. Musela mu říct svoje tajemství. Nebylo správně před ním něco tajit, když sama požadovala upřímnost. Nezasloužil si dozvědět se o tom teprve ve chvíli, kdy ta bublina praskne. „Chtěla jsem ti říct, že..."
Položil jí dlaň na paži. Ač dnes k ostrovu doputovalo tropické horko, celá se třásla. „ať je to cokoli, pokusím se nevypadat vyděšeně," ujistil ji.
Zhluboka se nadechla. „Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěla o své sestře? O tom, jak se mě vždycky snažila ochraňovat?"
Přikývl a pohledem ji vyzval k pokračování.
„Nedělala to jenom ze sourozenecké lásky," nadechla se a její pusa jakoby bez jejího přičinění promluvila: „Narodila jsem se se slabým srdcem."
Sebastianovi nejprve zacukaly koutky úst, jako by mu každá jeho část radila, ať předstírá, že je to jen vtip, a zasměje se tomu. „A co... A co to znamená?" ušlo mu nakřáplým hlasem. Pokusila se jej chytit za ruku, jenže on ucukl. „Promiň... Já... Já vím, co jsem říkal, a opravdu se snažím," zakryl si dlaněmi obličej.
„Znamená to, že moje srdce nebije tak, jak by mělo. Lehce se unavím a zadýchám. A časem se to zhoršuje, takže se v budoucnu dostaví větší obtíže a mohla bych i...," utichla a raději tu větu nechala nedovyřčenou, „Vím o té nemoci od dětství a všichni kolem mě to vždycky věděli a v jednom kuse mi kvůli tomu něco zakazovali. Proto jsem musela pryč z Birminghamu. Potřebovala jsem zjistit, kdo bez té nemoci jsem. Vyzkoušet si jiný život. Být na chvíli svobodná," pronesla a byla připravená zopakovat svou ranní vycházku k molu a tentokrát na Newportskou pláž skutečně odplout. „Nenutím tě setrvat na tom, co jsi mi slíbil, a nebudu se na tebe zlobit, když ten slib vezmeš zpátky."
Sebastian na to vůbec nic neřekl. Ještě pár sekund postával o kus dál od ní uprostřed pískových věžiček a křičících malých uličníků, na které rodiče volali, ať se nevydávají daleko do moře. Pak beze slova vyrazil k ní, přitiskl ji k sobě a rukou jí zajel do blonďatých loken. „To nemůžu," vydechl.
