Příběh vypráví o lásce mezi Sebastianem a Emily, dvou cizincích, kteří se roku 1949 setkávají v hotelu v Californii. Oba si ze svých dosavadních životů odnášejí nepříjemná tajemství, ale zdá se jim, že spolu dokáží nakreslit za minulostí tlustou čár...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Den pozvolna upíjel z noci a uhlová čerň se rozplývala v inkoustovou modř. Emily nezamhouřila oči a ani Sebastian nespal. Upřeně ji pozoroval. Na nízkém čele se mu pod spadanými kudrnatými pramínky neposlušných vlasů rýsovala starostlivá vráska. Čekala, až promluví, a on také po dlouhém mlčení skutečně promluvil jako první. Vstal, natočil z kohoutku v koupelně novou vodu a postavil ji na noční stolek vedle Emily. Dotkl se jemně jejího čela, studeného jako led a oroseného potem. Pot jí promáčel i slabou saténovou košilku. „Musíme tě převléct, jinak nastydneš," řekl jen a jal se prohledávat skříně.
Zvedla se, svraštila obličej bolestí a klesla znovu do polštáře, přesto zaprotestovala: „Já už to nějak zvládnu," čímž odlákala jeho pozornost od pečlivě srovnaných komínků v almaře. Klekl si k posteli a schoval ve svých dlaních její ruku. „podívej se na mě, Ems," nabádal ji, a sotva to udělala a zadívala se do modrozelených očí zarudlých od nevyspání, pokračoval: „jenom tě převléknu. Nic víc," a přitom jí pomalu pomáhal se posadit.
„Horní police nad ramínky," zamumlala namísto souhlasu, a zatímco vykročil pro čistou košili, málem znovu sklouzla do peřin. Zachytil ji a opatrně jí začal soukat z mokré látky lepící se jí na kůži. Jestli mu zrak sklouzl k jejím nahým ňadrům, nedal na sobě nic znát. Znovu ji oblékl, uložil, otočil peřinu na suchou stranu a přitiskl jí ji až ke krku. Pak se usadil na svou stranu postele a znovu ji upřeně pozoroval.
„Myslíš na to, co jsem ti řekla?"
Přikývl, „nemůžu na to nic říct, Emily. Snad jen to, že mě to mrzí. Ale dál? Co můžu říct dál?" bezradně se zarazil. „Řekni mi to. Řekni mi, co mám říct a já to zopakuju, jestli ti pak bude líp. Ale sám nic říct nezvládnu. Nejsem na tohle..." vykoktal ze sebe, „nejsem na tohle zvyklý. Vím, že to k tobě není fér, a ubíjí mě to. Kdyby tu ten hajzl ještě byl, neváhal bych. Šel bych za ním a rozbil mu hubu. Jenže mluvit o tom? Já už neumím mluvit vážně. Nezvládám to," zarazil se, otevřel ústa a poté je znovu zavřel a stiskl k sobě, až mu zbělaly rty.
„Promiň..." zašeptala.
„Neomlouvej se. Neudělala jsi žádnou chybu," lehl si, natáhl se po vypínači, a pak nechal raději rozsvíceno. Ani k ní se tentokrát nenatáhl, popadl polštář a přitiskl se k němu odhodlaný usnout.
„Kdy jsi s tím přestal?" vyrušila jeho snahu. „Kdy ses rozhodl, že přestaneš mluvit o vážných věcech?"
„Poprvé asi před dvěma lety. Pracoval jsem v muzeu společně s jednou starší paní. Občas jsme si spolu povídali a já se jí svěřoval s tím, co mě zrovna trápilo. S rodiči jsem nikdy tak otevřeně mluvit nemohl. A když jsem tam přestal pracovat, věci kolem mě se začaly hroutit a já neměl, za kým bych šel. A tak jsem si namísto svěřování navykl mlčet. Jenže to mi nestačilo. Měl jsem pocit, jako by mi to, co jsem neřekl nahlas, křičelo v hlavě. Mé vlastní myšlenky chtěly ven a já jsem se, namísto toho, abych je vyslovil, naučil je upozaďovat a zaplňovat hlavu něčím jiným. Opakoval jsem si v hlavě výklad z muzea, data, jména, zajímavosti... Na někoho, kdo nebyl schopný se ve škole naučit jedinou matematickou rovnici, jsem byl nakonec docela úspěšný."
