Minulé životy ✔

2. Manželé Humphreyovi

Sebastian

Když ji poprvé viděl, nemohl se přestat usmívat. Věděl, že se do něj zakoukala. Poznal to na těch neohrabaných gestech i na tom, jak se mu nedokázala dívat do očí. On z ní zase nemohl spustit zrak. Přestože si při odchodu z Tennessee zakázal biblická přirovnání, okamžitě se jej zmocnil pocit, že je ona jeho strážný anděl. Blonďaté lokýnky, nebesky modré oči. Vždyť tak přeci vypadají andělé na všech malbách. I ta její mluva, spisovná a britská. Jiná než jeho přízemní americké mrmlání. Vylekalo ho to. Do teď si pamatoval, jak vyděšený z ní nejprve byl. Už jen proto, že jej donutila znovu vidět tu záři, která vždy obklopovala to, na čem mu záleželo nejvíce. Světélka schovávající se jí za společných východů slunce ve vlasech. Flétnové tóniny rozeznívající se jí v hlase. Nebyla jako ostatní dívky. Upovídané spolužačky ze střední školy, které, sotva jim projevil svůj zájem, nadšeně pištěly a sotva ho pustily ke slovu. Její hlas hladil na duši, ale ve chvílích největšího štěstí mlčela. Jako by se to nejkrásnější neodehrávalo na povrchu, ale uvnitř. Někde v tom nemocném srdci v duchu poskakovala radostí jako malé dítě a přitom se zasněně usmívala.

Doufal, že to znovu zažije. To nutkání pochopit, co se děje uvnitř ní, a zároveň uvědomění, že to nikdy nezjistí, a že to zůstane tou jedinou věcí, kterou nikdy nedovede zachytit na papír. Dříve se třásl hrůzou ze života s ní. Bál, se, že ji zklame. Že jí neposkytne takový život, jaký by chtěla. Že ji nebude umět podpořit, až se její nemoc začne zhoršovat. Teď se bál, že u toho nebude a mohl si za to sám.

Než se na něj stihla podívat, vyběhl nahoru a jako zbabělec se schoval na chodbě mezi hotelovými pokoji.

„Mohla bych vytáhnout starý gramofon. Papík si tu schovává pár desek, že, papá? Je to tu příšerně pochmurné a trocha hudby by hotelu jen prospěla," dolehl k němu Patricii hlas a následné těžkopádné kroky rozhodně nepatřící dámě a už vůbec ne dceři pana Barlowa. „Emily! Benjamine! Co tam tak postáváte. Rychle nahoru vybalit a na pláž," organizovala za chůze své společníky Patricia.

Pak zezdola zachrastily klíče. „Jestli si správně pamatuji, tak pro tebe čtrnáctka, Emily," oslovil Padfield familiérně světlovlasou dívku.

„Ano, ale tentokrát chci jiný pokoj. Trochu změnit výhled," zazněla odpověď.

„Tak čtrnáctku si vezmu já a pro dámu patnáctku, ať to máme k sobě blízko."

Zaslechl další, nyní už zdvojené kroky. Kdyby se Emily po té, co vyšla nahoru, otočila, jistě by jej zahlédla, ale ona ve společnosti Benjamina Padfielda mířila na druhou stranu, odkud před chvílí on sám vyšel.

Její partner ještě stále kulhal, přesto však nesl nejen v dlaních, ale i v podpaží cestovní kufry, z nichž pouze jeden patřil jemu. Z posledního setkání se Sebastianem si odnesl pár ošklivých šrámů. Šrámů, které nepatřily jemu, a které teď už Sebastian nechtěl uštědřit ani tomu, kdo si je zasloužil. Příliš se bál vstoupit potřetí na tu stejnou cestu. Bál se, že dno, na které naposledy dopadl byl jen skleněný strop dělící jej od dalšího mnohem hlubšího dna, a ten strop by se pod ním tentokrát mohl propadnout. A navíc... Navíc k němu necítil zášť. Neměl nárok si ji nárokovat. Už nebyla jeho, a jestli se rozhodla pro Padfielda, nemohl jí to zakázat. Obzvlášť po tom, co mu on sám provedl.

Počkal, než mu zmizí z očí, pak seběhl na recepci a vyšel na terasu. Kolem něj se ze zvyku začali sbíhat racci, asi se domnívali, že jim nese zbytky z kuchyně, nebo se mu prostě jen přišly svým krákavým jazykem vysmát.

„Netušila jsem, že zvládneš taky chvilku v klidu mlčet a nekecat," vytrhl jej z úvah Patriciin hlas.

„Taky tě rád vidím, Patty," usmál se na rusovlasou dívku a objal ji.