Minulé životy ✔

12. Žít se mnou znamená oběti

Sebastian

Kalhoty mu sahaly až na zem. Nemohl si dovolit oblek na míru, a tak mu Patty jednoduše vybrala v půjčovně cosi, co mu podle jejího mínění padlo jako ulité. Podle jeho mínění si šlapal na nohavice, ale se svým zužujícím se jměním se proti jejímu „však se to ohrne" neodvažoval protestovat. Alespoň rukávy ohrnovat nemusel, sotva zvedl ruce, vyhrnuly se o dva či tři palce samy. Kdyby se chtěl dotknout stropu v jejich skromném příbytku, nejspíš by tu parádu rozpáral.

Jednou z něj bude moc fešný ženich, říkávala o svém synovi Zelda Fosterová. Tmavě modrou kravatu, kterou si na zkoušku s pečlivostí umělce uvázal kolem krku, mu pár dnů po návratu z války koupila ona. Vždycky jí šlo především o to, aby její syn nepůsobil jako vandrák, ale s o dvě čísla menším sakem a o pět palců delšími kalhotami přišlo její úsilí vniveč. Patricia se mu pro záchranu celkového dojmu pokoušela vnutit lahvičku s pomádou, ať aspoň zkrotí ten cirkus, co má na hlavě, jímž dozajista myslela tmavé neupravitelné kučery. Jenže Sebastian si už tak, v obleku a čerstvě oholený, nepřipadal ve své kůži. Zbývala jediná noc do svatby, po těle se mu rozlévalo mravenčení, z části z nervozity, z části ze společně s Eliasem vypité lahve slabého červeného vína.

Při pití mluvili málo. Pár hodin vysedávali na zemi svého pokoje a jejich hovor se jen dalece blížil bujaré rozlučce se svobodou. Celé poledne strávili na rozpálené pláži. Sebastian, Emily, Patty a Elias si hráli jako malé děti s míčem ve vlnách, zatímco Benjamin setrval na hotelové terase s doutníkem a knihou jako připomínka, že tahle radost po svatbě skončí a Elias se vrátí s Padfieldem do vnitrozemí. Teď na hlasitou oslavu postrádali sílu a pití kromě nepříjemného štípání z prudkého slunce spálených ramen otupovalo kromě Sebastianova těla i Sebastianovu mysl.

„Chtěl bych tě poprosit, ať s ní máš zítra trpělivost," vyslovil tiše mezi loky vína jeho kamarád.

„Cože... S kým?" prohodil, zatímco se nekoordinovanými pohyby soukal ze saka a celé zmuchlané ho co nejopatrněji, jako by snad mohl eliminovat škody, přehodil přes madlo postele.

„S Patricií. Tahle celá situace kolem svatby je pro ni dost nepříjemná. Až se vezmete, já se vrátím do San Diega a ona tu zůstane sama."

„Copak není jiná možnost?" pověsil přes sako kravatu, vykasal si kalhoty a znovu usedl vedle něj na zaprášenou zem. Pak mu z ruky sebral flašku a hodil do sebe zbylých pár loků.

„Stačilo, abych se tu ukázal, a její padre zmizel na pevninu. Už několik dnů o něm nemá žádné zprávy. Nejspíš se na ni zlobí. A to jen proto, že jsem se vrátil. Nemůžu dát Patty budoucnost, i kdybych stokrát chtěl. Nemám jí co dát. Kdybych si ji vzal za ženu, jen bych ji tím odtrhl od rodiny."

„Možná bys to rozhodnutí měl nechat na ní," poradil mu Sebastian a jeho chraplavý po celém dnu na Měsíční pláži unavený hlas přehlušilo z dálky přicházející zahřmění následované ještě hrozivější ránou. „Vypadá to na velkou bouřku," zavřel malé stropní okénko a na sklo brzy zaťukaly první kapky. Vedle saka úhledně složil i kalhoty a bílou košili. Následně před ně postavil černé lakýrky a ulehl na tvrdou matraci. Chodbou se rozlehl kvapný klapot podpatků a cvaknutí pojistek, poté celý hotel zahalila tma.

„Doufám, že sis to s tou svatbou dobře rozmyslel. Nerad bych, abys Emily zlomil srdce," dolehl k němu místností prozařované blesky Eliasův hlas.

„Nepotřebuji si nic rozmýšlet," odvětil. Až teď mu to dávalo dokonalý smysl. Uvědomoval si, proč ho to k ní už na začátku tolik táhlo. Pro tu melancholickou až dětskou nevinnost, s níž se toulala ve vlnách ten den, kdy ji poprvé uviděl. Jako mladého chlapce jej přitahoval oheň, stejný jako vřel v něm samém. Ale muže z něj mohla učinit jen upřímná starostlivá láska. Taková láska teď dávala jeho životu smysl a řád. Po tváři se mu rozlil hřejivý úsměv a spokojeně zavřel oči, jenže usnout nedovedl. Sladké pomyšlení na jeho budoucí ženu s sebou přineslo i starosti. „Bojí se tmy," řekl nahlas.