Minulé životy ✔

1. Návrat nezdárné dcery

 Sebastian

Avalon, Catalina, Spojené státy Americké, duben 1950

Z Avalonu vyjel za svítání. Veškerá veřejná doprava na ostrově nyní spojovala pouze Avalon a Dva přístavy. U prázdného hotýlku uprostřed divočiny a za války zapomenutých min, autobusy nestavěly a i taxikáře, vydřiducha, který jej za ten kousek přes les obral o slušnou sumu, musel dlouho přemlouvat. Ještě včera si pohrával s myšlenkou vydat se do hotelu uprostřed noci. Kdyby zašel navečer do přístavu, jistě by našel pěknou postarší ženu, s níž by vyhandloval trochu své pozornosti za odvoz. Jenže, aby se přiměl projevit pozornost, musel by se předtím posilnit na kuráž. A kdyby se posilnil, možná by namísto nevinného špásování s přehnaně opálenou a užvaněnou osobou, zašel do svaté Catherine, vyhledal znovu Robinsona a rozbil mu hubu. Namísto toho tedy celou noc zíral do tmy, tam, kde se nad ním skláněl strop maličkého levného pokojíku, a přemýšlel, zda i dívka, kvůli níž se vrátil, nemůže tu noc spát a myslí na něj. Zda se stále budí a musí rozsvítit lampičku, aby se mohla nadechnout a probudit z nočních můr. A když to udělá, zjistí, že vedle ní není. Doufal, že jí chybí stejně, jako ona jemu, ale zároveň jí tu bezesnou osamělou noc nepřál víc, než ji přál sám sobě.

Nevěděl, jestli na něj Emily čeká, ale pokud na něj něco dozajista čekalo, pak to byl ten hotel. Našel ho stejný, jaký si jej pamatoval. Třípatrovou stavbu, která jako by se nemohla rozhodnout, zda chce zářit bíle, zeleně, či modře, s prázdnou terasou, klenutými okny a zpěvem ptáků nyní nepřehlušeným lidským štěbetáním a zvuky motorů. Vyběhl na terasu, klepal na skleněná dvířka, a když se mu dlouho nikdo neozýval, unaveně se sesunul na schody. Taxikář mezitím odjel a jemu nezbývalo než se nazpět vydat pěšky. Nepociťoval vztek. Na něj postrádal energii. Jen obrovské zklamání.

Ze sebelítosti jej vyrušilo cvaknutí klíče v zámku. V naději se otočil a uviděl pana Barlowa, jak k němu přichází ve svém světlém dopoledním sáčku. Nehledě na to, zda byl hotel zavřený či ne, stále působil jako ze škatulky připravený vítat hosty. Ta prokletá Barlowovská hrdost, pomyslel si Sebastian.

„Fostere, Vás bych tu nečekal," oslovil ho Patriciin otec.

„Já Vás ano," ušklíbl se Sebastian.

„Kapitán opouští loď poslední."

„A co Patricia? Je tu s Vámi?"

Zakroutil hlavou a přisedl si k němu, přičemž si nejprve elegantně upravil plátěné kalhoty. „Na zimu odjela do San Diega k matce."

„Divím se, že tu nestraší s Vámi."

„Nejdřív nechtěla," připustil Robert Barlow. „Pak jsem jí slíbil, že je to jen na pár měsíců a že se po zimě může zase vrátit. Nechtěl jsem, aby se dívala, jak sem jezdí ti snobové a nabízí mi pakatel za náš domov."

„Jestli půjde do dražby, tak ho nakonec přesně za pakatel dáte."

Zkroušeně přitakal, „a co Vy, Fostere. Co tu vůbec pohledáváte? Musíte přeci vědět, že už Vás nemůžu znovu zaměstnat."

„Hledám slečnu Mooreovou," řekl na rovinu.

„Raději se Vás nebudu vyptávat proč. Nerad bych se dozvěděl o Vaší indiskrétnosti vůči hotelovým hostům." Pan Barlow si zapálil cigaretu a nabídl jednu i Sebastianovi, ten ji však nepřijal.

„Nekouříte? Domníval jsem se, že mi o Vás Patricia říkala, že jste byl ve válce."

„Tři roky, většinu z toho na Filipínách," oznámil mu stručně a vstal, aby se vyhnul cigaretovému čmoudu. „Podívejte se, nepřišel jsem se sem vybavovat. Přijel jsem skutečně jen kvůli Emily. A omlouvám se, jestli to zní nezdvořile, ale jestli víte, kam jela, byl bych Vám moc vděčný, kdyby..."