Příběh vypráví o lásce mezi Sebastianem a Emily, dvou cizincích, kteří se roku 1949 setkávají v hotelu v Californii. Oba si ze svých dosavadních životů odnášejí nepříjemná tajemství, ale zdá se jim, že spolu dokáží nakreslit za minulostí tlustou čár...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Za oknem zapadalo slunce. Po celém dni za bouřkovými mraky se jen krátce ukázalo a nyní se znovu loučilo a jeho poslední srpek neochotně mizel na hladině oceánu. Emily to smutné loučení s denním světlem sledovala přes krajkové okenní závěsy, pak rozsvítila světlo a vzala z ustlané peřiny otevřenou knížku. Snažila se číst, ale jakoby zapomněla, jak se to dělá, a co jí na tom vlastně tak pohlcovalo. Zrakem přejížděla stále jeden a ten samý řádek dokola. Kdykoli zaslechla na chodbě čísi kroky, roztřásly se jí ruce a ona ten řádek začala znovu a znovu hledat, ač věděla, že hledá pořád tatáž slova, která se jí z papíru neotiskla do mysli a ona je zapomene v momentě, kdy je přečte.
S prvními hvězdami už čtení vzdala. Jen ležela na posteli, hleděla do stropu a zvuky z chodby jí několikrát donutily vstát a zkontrolovat, jestli jsou zamčené dveře. Pak, když v jedenáct zavíral hotelový bar, a nahoru se začali odebírat hoteloví hosté, si přitiskla k uším polštář a pokoušela se usnout. Do uší se jí však jako ošklivá ozvěna vplížilo ťukání. Zprvu nabyla přesvědčení, že se jí to jen zdá. Poté zaslechla i volání svého jména.
Vstala. Ani ji nenapadlo se upravovat. Na líčkách jí zasychala rozteklá řasenka, na rtech se drolila rtěnka nanesená ráno v ten samý den. Den, který se pro Emily změnil v rok.
Po špičkách našlapovala ke dveřím a mezi prsty sevřela pevně klíč. Na kterou stranu s ním otočí záviselo na tom, kdo stál za nimi.
„Emily?" dorazilo k ní znovu hlasem podobným šumění zpěněného moře. Zámek tiše a obezřetně cvakl v rytmu jejích obav a dveře tiše zavrzaly.
„Nevzbudil jsem tě?" zeptal se Sebastian a přeletěl jí zrakem od hlavy k patě. V dlaních svíral pár zvadlých purpurových kosatců.
„Ty jsou pro mě?" natáhla ruku k těm seschlým ubožátkům.
„Chtěl jsem se s nimi zastavit dřív," vysvětloval. Ani on nevypadal právě jako ze škatulky. Páchl potem. Kudrnaté vlasy mu teď téměř rovné načuhovaly do očí. Na dlaních a za nehty mu ulpívala špína. „Ale v té bouřce zapadala celá cesta do Avalonu větvemi. Dokonce spadlo i pár stromů. Tak pan Barlow nařídil, ať jdeme pomoc hasičům z města odklízet."
Vyhodila umělou květinovou výzdobu. Vzala vázu, napustila do ní vodu a naaranžovala do ní fialové květy: „třeba se ještě vzpamatují," špitla. Znovu se jí zamotala hlava a on k ní vykročil a zachytil ji.
„Jedla jsi něco?" dotázal se starostlivě.
Zakroutila hlavou.
„Kdybych to byl věděl, vzal bych ti něco z kuchyně. Ale můžu tam ještě dojít."
„Nemám hlad," odmítla jeho nabídku. Prázdný žaludek se jí stahoval a doslova jí prosil, ať něco pozře, jenže ona neměla na jídlo ani pomyšlení.
