Minulé životy ✔

22. Dívka, která se nenaučila snít (část 2.1) ☀️

Lea

V úzké kuchyni se tísnilo šest lidí. Potichu si mezi sebou v obavách šeptali. Nikdo z nich nevstal a nepostavil na sporák konvici, aby uvařil vodu na čaj. Nikdo se ani neopovážil si vzít něco k snědku, protože by mohlo jeho křupání přehlušit hlasy z vedlejšího pokoje. Leina matka nahlížela opatrně do chodby. Lein otec, který dorazil nahoru až jako poslední v údivu, kde všichni jsou, se neustále ošíval, jak ho svrběly dlaně z chvilky nicnedělání. Brian přecházel sem a tam na místě, dokud jej nenapomenula pohledem. Pak se posadil vedle ní a omluvně se usmál, až mu úzký proužek rtů zbělal. Angela zírala na noviny otevřené na sportovní rubrice a špatně předstírala zaujetí článkem. Zato paní Fosterová opatrné naslouchání ostatních nesdílela, rovnou si vzala z kredence velký hrnek, přiložila jej ke stěně a na něj přitiskla ucho.

Mason Foster se se svým mladším synem zavřel do obývacího pokoje už před deseti minutami. Oba dva šli s kamennou tváří. Zbytek domu by se raději jednoduše smířil se Sebastianovou přítomností a ušetřil si obvyklý křik nesoucí se až ven na chodník. Tak se jim totiž vepsaly do paměti veškeré otcovské rozhovory vedené mezi těmi dvěma. Jejich obavy navíc ještě zesílil otcův nesouhlas s matčinou přítomností v místnosti, na nějž nejoblíbenější potomek Zeldy Fosterové stroze přikývl.

Tentokrát však k překvapení všech, kteří očekávali katastrofu, při níž bude ze stropu padat omítka a praskat okenní tabule, k hádce nedošlo. Pokud ano, musela být vedena šeptem či písemnou korespondencí, neboť se ven nedostalo jediné slovo.

Když po společně strávené čtvrthodině vyšli, Sebastianův pohled ihned vystřelil k Lee a zamračeně si ji prohlížel. Neuměla si ten pohled s ničím spojit. Nebyl to ten opovržlivý výraz, kterým ji obdařoval před svým odchodem ve chvílích, kdy nesouhlasil s jejím chováním. Spíše ublížená či zklamaná grimasa. Jenže čím ho tentokrát zklamala? Snubní prsten přeci už viděl.

Pak pan Foster položil svému synovi dlaň na rameno a vůdčím tónem pána domu oznámil: „Řekl jsem Sebastianovi, že tu může zůstat. Dávám mu poslední šanci, žádná další nebude, to jsme si doufám dost dobře vyjasnili. Bude vypomáhat v obchodě a dělat to, na co už snacha nebude před porodem stačit," kývl k Lee a jí došlo, o čem se za zavřenými dveřmi Sebastian dozvěděl. Dozvěděl se o dítěti. Z části jeho krve, z části její, a přesto pro něj tak vzdáleném a cizím.

Sebastian pokýval hlavou, vyhnul se matčinu proudu dojatých slz i náručí připravenému k obětí a napřáhl ruku na usmířenou k Brianovi. Ten se nejprve podíval na Leu, jako by byla trofej, jíž vyhrál a teď přijímal gratulaci od poraženého, a pak ji pevným stiskem přijal. Sebastian vykročil ještě k Angele, ale v očích mu zajiskřilo cosi bolestného, z čeho i Leu bodlo u srdce, vzápětí ustoupil, otočil se a následoval přítomné muže do obchodu.

Za celý následující týden s Leou prohodil sotva pár slov. Na rozdíl od Angely se jí nevyhýbal. Kdykoli vešel do bytu a viděl ji něco dělat, pohotově přispěchal a převzal práci za ní. Sebral jí kartáč, když drhla podlahu, na koš s prádlem jí zakázal sahat úplně. Ale kromě těch letmo hozených neurčitých příkazů jako „ukaž", „pusť to" a „nesahej na to, udělám to sám" se od něj nedočkala ničeho navíc. Nedal průchod vzteku na ni za to, že si vzala Briana, ani za ten malý uzlíček počatý zřejmě někdy v druhé polovině června. Neřekl, kde byl, ani co ho přimělo vrátit se domů. A jeho mlčení dokonce přimělo Leu vstoupit na tenký led a vyptávat se na něj Briana.

Její manžel zrovna ležel v ložnici vedle ní a pevně ji svíral. V posledních pár dnech k ní ruku v ruce s nevolností přicházela i zimnice a jeho svalnaté tělo ji vždy, a obzvlášť rozhicované po milování, umělo zahřát.