Příběh vypráví o lásce mezi Sebastianem a Emily, dvou cizincích, kteří se roku 1949 setkávají v hotelu v Californii. Oba si ze svých dosavadních životů odnášejí nepříjemná tajemství, ale zdá se jim, že spolu dokáží nakreslit za minulostí tlustou čár...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Našla jej na Měsíční pláži. Ve vzduchu vonělo ráno. Svěží, štiplavé a netrpělivé v očekávání východu slunce. Stromy kolem pláže se rozeznívaly ptačím zpěvem a přehlušovaly tiché nárazy šumící pěny hrnoucí se k pobřeží a zase zpět. Sebastian si objímal kolena a bez hnutí zíral k obzoru. Nevšiml si jí, dokud se nezastavila těsně u něj.
„Proč jsi sem přišla?" zeptal se, jako by s ní vedl nezávaznou konverzaci dvou lidí, kteří se znají od vidění a teď se náhodou znovu střetli.
Sedla si k němu. Páchl alkoholem, pod modré oči jako by si sám namíchal a namaloval zelenomodré propadlé kruhy a na kloubech gumou rozedřel slabou kůži jako papír, až se pod ní klubala na povrch narůžovělá místa. Nejenže do něj kopal. Navíc mu dal pár tvrdých zásahů pěstí. „Zbil jsi nevinného člověka," oznámila mu tiše, jako by mohla zmírnit náraz. „Benjamin to nebyl."
Přivřel oči, sklopil hlavu do dlaní a z úst se mu vydral vzlyk. Emily ho začala hladit po kudrnatých vzpurných vlasech. Vzala jej za ruku a políbila jej na rozpraskané klouby. On na okamžik zmlkl, a pak se mu zadá roztřásla pláčem.
„Takhle to nejde dál, Sebastiane. My takhle nemůžeme pokračovat."
„Takže jsem zase všechno zkazil?" vzhlédl k ní.
„Ne, všechno ne," ujišťovala jej. „Byl jsi prvním mužem, který mě opravdu miloval... Který se nebál se mnou plánovat budoucnost, i když věděl, že nebude dlouhá. Nestaral ses o mě kvůli penězům nebo z lítosti, ale prostě proto, že ti na mě záleželo. To ti nikdy nezapomenu."
„Ale vzít si mě už nechceš."
„Nemůžu si tě vzít."
„Protože mi nedokážeš odpustit?"
„Protože ty nejsi připravený si mě vzít," řekla. „Předstíráš, že jsi spálil všechny mosty mezi sebou a minulostí, ale ve skutečnosti jsi nikdy neodešel. A kdybys byl k sobě upřímný, přiznal by sis, že sis mě nechtěl vzít jen z čisté lásky. Souhlasil jsi, protože jsem ti svou žádostí poskytla další způsob, jak nakreslit za minulostí tlustou čáru. Myslíš si, že jsem tvým klíčem k novému bezstarostnému životu, ale tak to není, Sebastiane. Být se mnou znamená neustálé starosti a jestli ti budou nové překážky neustále připomínat vinnu, před kterou se snažíš utéct, pak bude pro nás oba lepší, když si zase půjdeme každý svou vlastní cestou."
Otevřel ústa, ale ani slovo ani vzlyk z nich nevyšly, jen dlouhý roztřesený výdech. Emily mu sáhla po dlani a zaklesla do ní svou ruku. „Vím, že jsi mi říkal, že potřebuješ čas."
„Ale ty tolik času, kolik si myslíš, že potřebuju, nemáš."
„Přála bych si, abych na tebe mohla počkat, ale..." i bez toho, aby viděla Benjamina, věděla, že si na něm Sebastian vybil vztek, který měl sám na sebe.
