Minulé životy ✔

20. Chlapec, který sbíral motýly (3. část) ☀️

Leden 1948

Táhli s sebou šest naditých kufrů a psa. Muž a žena. Ona zabrala svou garderóbou i polovinu jeho zavazadel. On trval na tom, že se nic nebude rolovat do ruliček, aby se toho do kufrů vešlo víc. Oblečení chtěl mít pečlivě srovnané, bez poskvrnky, bez faldu. Už od dětství. Jeho pokoj a šatní skříň byly jediným místem, kde vládl pořádek. Neválely se v něm na zemi příšerné pletené ponožky darované k Vánocům, koberec se vinul přesně od čela postele k jejím nohám, souběžně jako dvě neoddělitelné rovnoběžky. Stůl nehyzdilo žádné prach lapající těžítko, jen mikroskop... Petriho miska a v ní miniaturní svět bez křiku. I po letech si část toho ztichlého světa nosil s sebou – zachumlanou v košilích, které již dávno nevoněly pracím práškem používaným jeho matkou.

Staral se o ně sám. Jeho žena mu jich několik zničila, když je vyprala společně se svými šaty. Asi všechno její oblečení bylo křiklavě červené. Ale Cameron se na ni nezlobil. Nedovedl to. Ty zničené růžové košile mu připomínaly matku a matka mu připomínala otce. Všechno mu připomínalo otce. I ta tvář v zrcadle. Neoholené strniště a rozčepýřené vlasy na míle vzdálené vždy elegantnímu obchodníkovi a uprostřed toho nepořádku jeho sivé oči, rovný nos, úzká ústa. Lidé mívají každou polovinu tváře odlišnou. Na Johnově tváři bylo však něco dokonale symetrického, až to vzbuzovalo strach i obdiv. Cameron věděl, že to lidé vidí i na něm. Gracein otec si toho všiml, když se mu přijel představit a požádat jej o její ruku. Podezřívavě si jej prohlížel a hledal, co mu na něm sakra nesedí. Cameron mu to neměl za zlé, sám dlouho nechápal, co k němu o pět let starší ženu táhne. Rozhodně však chápal, co táhne jeho k ní. Nehledě na to, že mu obarvila košile, byla vším, co potřeboval. Jiná žena by nepochopila, jak jsou pro něj ty košile důležité. Nevyptávala by se jej. Očekávala by od něj, že je srovná do ruliček, aby se před cestou za Oceán vešlo do kufru víc věcí. Zvlášť, když nevěděli, na jak dlouho rodnou Británii opouští.

Do New Yorku dorazili na konci ledna. Na peníze při hledání ubytování nehleděli, ale hotelových služeb rovněž příliš nevyužili. Ubytování opustili sotva se vybalili. Grace mu navrhla, ať to nechá zatím tak. Kufry u dveří a přes madlo postele přehozené propocené sako. S tím on nesouhlasil a jako obvykle bylo po jeho. Muselo být. Na takových věcech mu záleželo. Když je neměl, chtíc nechtíc jej zachvátila panika. Jeho žena to věděla a také věděla, jak je to pro něj důležité. Jen ho zkoušela. Testovala, jak dalekou cestu ušel od dob, kdy spával na zemi ve vile ve West Side. A ač to on sám považoval za dětské krůčky, ona mu stále opakovala, jak je na něj pyšná.

Z hotelu zamířili navštívit Cameronovy prarodiče. Sám by se k tomu kroku nikdy neodhodlal, přestože si přál je někdy navštívit. Jako gesto vzdoru projeveného svému otci. Ale když stanul před dveřmi se jmenovkou Jonesových v bytovce v Queensu, zmocnil se jej strach. Dlouho se zdráhal sáhnout na zvonek. Ten malý zvonivý čudlík jej dělil od minulosti a zároveň pro něj znamenal budoucnost. Toužil se znovu shledat s lidmi, kteří vychovali jeho matku a třeba v sobě objevit nějaký shodný rys.

Ozval se agresivní řinčivý zvuk a dveře otevřela stará žena s krátkými natočenými vlasy, perlovým náhrdelníkem a vzorovanými šaty. Bylo na nich ovoce, hrušky a jablka ve čtvercích ohraničených bílými čárami. Nejspíš je šila sama, stejně jako štrikovala ty ponožky k Cameronovým pátým narozeninám, které překonaly několikadenní cestu, jen aby pak skončily v krbu.

„Jsem Cameron Humphrey," natáhl k ní ruku a ženin úsměv se stáhl do rezervovaného úšklebku.

„Vím, kdo jste. Poznala jsem to hned," putovala zrakem od těch chladných očí k chybějícímu malíčku na levé ruce. Zničehonic sáhla po klice a chystala se zavřít.