Minulé životy ✔

14. Dívka, která za sebou pálila mosty

Sebastian

Stalo se to, čeho se obával. Do Emilyina zesláblého těla se dala horečka. Její sněhově bílá kůže doslova hořela a do polštáře kolem ní se vpíjely kapičky potu. Sebastian od té poslední velké bouřky pořádně nespal ani nejedl. Seděl u její postele, obstarával pro ni čaj, zábaly z prostěradla a ponožky namočené v octu. Když se mu už příliš začaly klížit oči, ulehl vedle ní a chytil její dlaň. Pak třeba jen na pár minut usnul spánkem, který spíše připomínal posun v čase než spánek. Neosvěžil jej ani víc neunavil, akorát zrychlil malou ručičku na hodinkách.

Trvalo tři dny a tři noci, než se světlovlasá dívka probudila. Zastihla ho jako obvykle sedět u její postele a okamžitě se jí do očí vedraly vysílené slzy.

Dosud se raději nevracel k dopisu od ní. Záleželo mu jenom na tom, aby její srdce přečkalo vysokou teplotu. A tak na sebe dlouhou chvíli hleděli a ani jeden se nezmohl na slovo. Kdyby měl Sebastian přenést na papír, co se v něm odehrálo, zatímco ji hledal na pláži, vyšla by z toho ohyzdná pestrobarevná patlanice, na níž by stačilo nalít trochu vody a barvy by se slily v jedenu tmavě šedou kaňku.

„Je mi to moc líto, Sebastiane," promluvila jako první ochraptěle a očima putovala od rozcuchaných tmavých kučer přes tmavé kruhy pod očima a oděrkami poseté tváře k dlouhé modřině táhnoucí se mu od ucha ke klíční kosti. „Byla jsem hloupá. Plavala jsem moc daleko a pak mě vyděsila ta bouřka. Jestli jsi na mě naštvaný, klidně na mě křič. Vím, že si to zasloužím. Zase ti přidělávám jen starosti."

Jenže Sebastiana namísto vzteku přemohly slzy. Dětský přímo chlapecký pláč, na jaký si ve dvaceti šesti letech uchovával už jen prchavé vzpomínky. Roztřásla se mu ramena, zapřel se lokty do kolen a podlaha pod stoličkou mu najednou připadala vratká. Tenké trhané nádechy se střídaly s hlubokými výdechy a velké kapky se vpíjely nezhojených ranek po pádu na Měsíční pláži. Blonďatá dívka se k němu chystala vztáhnout dlaň, ale na to, aby se jej dotkla, jí nezbývala síla a tak znovu klesla do polštáře.

„To je v pořádku, miláčku. Důležité je, že jsi naživu," řekl, když se konečně dovedl ovládnout.

„Četl jsi ten dopis?" dotázala se jej a Sebastian přitakal.

„A přesto ses o mě postaral?" prohlížela si ho s téměř dětským údivem v pomněnkově modrých očích.

„Nedívej se tak na mě," zašeptal a pohladil ji po vlasech.

„A jak se dívám?"

„Ty to moc dobře víš. Děláš to pořád. Hledáš sebemenší náznak, že to s tebou vzdávám. Máš strach, že si to rozmyslím a opustím tě, a tak raději utíkáš první. Při každém mém zaváhání hledáš zápalky, abys za sebou mohla spálit mosty," řekl trpce. „Jestli mě chceš stále opustit, nebudu ti v tom bránit. Jsem ten poslední, kdo by ti říkal, jak máš žít svůj život. Ale nikdy mě nedonutíš věřit tomu, co jsi napsala v tom dopise. Ty pro mě nejsi příliš poničená," hlas se mu při vyslovení toho slova zachvěl, „Jsi jediná dívka se kterou jsem si kdy dovedl představit společný život. Věřila jsi ve mně ve chvíli, kdy jsem to já sám nedokázal a milovala jsi mě, když jsem si nemyslel, že si zasloužím, aby mě někdo miloval. A jestli mi teď dovolíš být ti oporou, pak tu budu. Nebudu ti nic vyčítat, nebudu na tebe křičet. Řeknu, co ode mě potřebuješ, abych řekl, a pokud budeš potřebovat, abych mlčel, pak budu mlčet. Nechci na tebe tlačit, abys zůstala, jen chci, aby ses příště, až budeš chtít škrtnout zápalkou, nejdřív rozhlédla. Třeba přes ty pochybnosti a nejistoty plující ti nad hlavou jako bouřkové mraky uvidíš, že stojím stále vedle tebe."