Minulé životy ✔

3. Červená stuha pochybností

 Sebastian

Zatímco scházeli na Měsíční pláž, natáhl k ní ruku, aby jí pomohl zdolat sráz a ona se na něj mírně usmála. Oceán to odpoledne posílal ostrovu jemné šumivé doteky. Ve vzduchu vonělo jaro a poletoval zlatý pyl. Všechno kolem se opatrně radovalo. Slunce se k nim sklánělo se svým dalekohledem a ptalo se samo sebe, zda to jsou opravdu oni. Zda se ten bezstarostný pár vrátil nebo se namísto nich vrátili dva cizinci.

Neviděli se více jak půl roku. Jemu se to zdálo jako věčnost. Jako by za tu dobu stihl zestárnout, zemřít a znovu se narodit. Nevěděl, jestli jsou si stále tak blízcí, či zda jej po tom půlroce sotva poznává. Ona už byla jiná. Bledší a méně chaotická. Pamatoval si na to, jak se jí měnil hlas, jako střídání tónů na dětské flétničce, jak si roztržitě upravovala účes i šaty, jako by se pokoušela skrýt před světem. Jako by se bála, aby neodkryla kamsi na její bělostnou kůži vypálené tajemství. Dnes mluvila jistěji, ale možná jen na ta drobná gesta pozbývala síly.

„Jsem ráda, že ses vrátil," řekla mu, zatímco spolu hleděli vstříc blankytně modré hladině. Zády se opírala o jeho hruď a on ve svých dlaních svíral ty její.

„Myslela sis, že se nevrátím?"

Po Sebastianově otázce se Emily dlouze zdráhala k odpovědi a nakonec zůstala mlčet.

„Nemám ti to za zlé, Ems. Sám jsem si tím nebyl jistý. Nevěřil jsem, že se vrátím, protože mi v Clarksvillu došlo, jak velkou jsi o mě měla pravdu. Když jsem po roce znovu viděl Angelu, bylo to poprvé, kdy jsem skutečně viděl, jak moc jsem jí ublížil, a měl jsem pocit, že s tou vinou už nikdy nedokážu být šťastný. Že si to nezasloužím. Ale pak, večer tak před dvěma měsíci, jsem se jí přestal vyhýbat, a ona za mnou přišla a odpustila mi. Pak mě objala a já se rozbrečel jako malej kluk. Bál jsem se, jaké to bude, zase cítit její ruce na ramenou. Že už si nikdy nebudu připadat jako její ochranářský bratr. Ale mýlil jsem se. Ten večer jsme zůstali vzhůru a povídali jsme si. A ona byla šťastná, dokonce se i smála. Myslím, že..." hlas se mu zlomil, „myslím, že se se mnou cítila v bezpečí."

Emily mu zajela dlaní do vlasů a políbila ho. Její slabé a něžné dotyky mu chyběly stejně tak jako její vůně a chuť jejích úst. Putoval dlaněmi po jejím pase a uvědomil si, jak moc po ní touží. Znovu se mu z ní podlamovala kolena.

„Jak ti je?" zajímal se.

„Nikdy mi nebylo líp," zašeptala. Věděl, že lže. Cítil, jak se o něj opírá a taje mu v náručí jako vločka rozpouštějící se na slunci.

Zůstali tak ještě chvíli. Zaklesnutí jeden do druhého. Stáli na tom stejném místě, kde se před rokem v červnu setkali a jemu to teď připadlo jako celá věčnost. Jako by od té doby prožil ještě jeden život.

„Jaké bylo San Diego?" dotázal se jí.

„Hlučné. Doslova brebentivé," odvětila a oba se zasmáli. „Domnívala jsem se, že je Patricia celá po otci. Teď vím, po kom má tu svojí vyřídilku."

„A Benjamin Padfield?" vstoupil opatrně na tenký led.

„Benjamin mi nabídl, abych ho navštívila. Strávila jsem pár dnů u jeho rodiny. Jsou všichni velice milí."

„A taky chtěl jet s tebou sem?"

„Ne, to byl můj nápad. Ale kdybych tušila, že tu budeš..."

„Tak bys ho sem nepřivedla?" pustil ji a s předstíranou dobrou náladou prohlásil: „Dobré vědět, kde si v porovnání s ním stojím."

„Jsme jen přátelé," pokoušela se jej uklidnit, neboť jí neunikl Sebastianův podrážděný tón.