Příběh vypráví o lásce mezi Sebastianem a Emily, dvou cizincích, kteří se roku 1949 setkávají v hotelu v Californii. Oba si ze svých dosavadních životů odnášejí nepříjemná tajemství, ale zdá se jim, že spolu dokáží nakreslit za minulostí tlustou čár...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Modré nebe bez jediného mraku a výletní loď přistavená ke břehu, houpající se v pravidelných tempech z jedné strany na druhou a znesnadňující přeběhnutí přistaveného můstku. Takhle Emily vzpomínala na svůj příjezd na Catalinu. Nějaký snědý muž, zřejmě Mexičan, v uniformě s modrým šátkem okolo krku, jí trhanou angličtinou nabídl, jestli nechce vzít zavazadla a ona jeho nabídku, za níž byl i konec konců placený, rázně odmítla. Nerada se nechávala obsluhovat, a tak roztřesenýma nohama přešla i s těžkým kufrem na břeh. Málem přitom skončila se vším svým cenným majetkem – šperky, šatstvem a především knihami - ve vodě.
I teď svírala kufr. I teď se na vlnách přivázaná jako dravá šelma, která touží po svobodě, prala loď s tlustými lany spojujícími jí s kůly zabodávajícími se hluboko do útrob ostrova.
Zatím na ní nenastoupila. Vyčkávala v hloučku dalších dvaceti pasažérů pod strmými schůdky končícími nahoře právě tam, kde vyčnívala hnědě natřená střecha hotelu. Tam za sebou nechala upovídanou Patricii, přátelského Eliase, a taky někoho, koho by nedokázala pojmenovat jedním přídavným jménem, a kvůli němuž si koupila lístek na loď mnohem dříve, než plánovala.
Kapitán v doprovodu dvou zaměstnanců vyšel na břeh a zvolal, ať se turisté nalodí.
„My jedeme rovnou na Newportskou pláž, a pak hned zase zpátky," vysvětloval jedné neodbytné ženě, „do Avalonu Vám to jede až ve dvanáct."
Emily se zpátky vracet nehodlala. Z Newportské pláže pojede vlakem do San Diega. Navštíví pár knihkupectví a pořídí si velkou zásobu romantické četby s hrdinkami beznadějně a tragicky zamilovanými do bohatých a pohledných gentlemanů. Odtamtud možná bude pokračovat přes hranice do Tijuany, města plného údajně nebezpečných živlů mířících nelegálně působit rozbroje v civilizované společnosti, jak by řekla její o pět let starší sestra či matka.
Asi proto jí napadlo cestovat tam. Zamlouvala se jí myšlenka na samu sebe v roli rebelky. Ta role k ní nešla. Seděla k ní jako hvězdy na nebi za bílého dne, a pokud by se o jejím úmyslu, snad ve snu nebo nějakou předtuchou dozvěděl někdo z těch, kteří Emily dřív znávali, zhrozil by se. Ale stejně tak by se zhrozil z toho, jak rychle se uměla zamilovat do cizince, jehož viděla párkrát jen v koupacích šortkách. Neproběhly žádné nezávazné hovory o společných známých, o počasí a kulturním měsíčníku, a pak se nedomluvili na slavnostním oznámení svého scházení u nedělního oběda před rodinou. Smáli se spolu. Drželi se za ruce i kolem ramen. Poslouchala jeho chraplavý hlas připomínající šumění k uchu přiložené lastury. A políbila ho...
Tentokrát podala jednomu z plavčíků své věci bez protestů. Myšlenka na polední nedobrovolnou solnou koupel jí příliš nelákala. Pak kdosi zavolal její jméno. Bylo to opět jakoby si pevně k uchu přitiskla mušli a v proudění vlastní krve zesíleném jejími stěnami se v ozvěně rozlehl i jeho hlas. „Emily..."
