Minulé životy ✔

13. Pan Moore a jeho žena

 Sebastian

Jakmile se jej dříve zmocnila bezmoc, cítil ji jako nesnesitelné horko. Teplo pulzující mu ve spáncích, rozlévající se mu v žilách a nutící ho ke křiku. Bezmoc, kterou zakusil ten večer, byla jiná, nikoli však zcela neznámá. Zatímco se kolem něj uzavírala dravá černá hladina a vlny ho bily do hrudi, chlad si otevřel dvířka i do jeho srdce. Na okamžik ho oslepil a znehybnil. Burácivá souhra nad ostrovem ztichla a zůstal jen ten mrazivý pocit z ledové vody. Táhla jej ke dnu, stékala mu po obličeji, štípala v očích a na jazyku.

Znovu byl tím osmnáctiletým mladíkem, který před osmi lety uprostřed výbuchů dopadl kamsi do mrazivé hladiny Beringova moře a odevzdaně a vyčerpaně hleděl na hvězdy a nechával si do kůže vpisovat omrzliny, dokud ho kdosi ze zbývajících členů vojenské lodi nevytáhl na záchranný člun. Když po týdnu na ošetřovně, kde ho balili do teplých přikrývek a omývali mu popraskanou kůži, znovu spočinul nohama na palubě, vyptával se všech, kdo mu zachránil život. Nikoli proto, aby mu poděkoval. Chtěl mu říct, aby to už příště nedělal. Polovina posádky si z něj tenkrát utahovala, polovina se domnívala, že z toho šoku stále blouzní a brzy se toho zase vylíže. Avšak on to tenkrát myslel vážně. Měl po krk rozkazů a pod nohama houpajícího se světa. A především měl po krk té nekonečné temné modře. Nevěděl, kdy skončí válka, a kdyby mu někdo řekl, že se dožije jejího konce, nevěřil by mu. Už tehdy, po prvním roce u námořnictva, ještě jako chlapec, neznalý ničeho jiného než rodného Clarksvilu a vojenské uniformy, byl přesvědčený, že v něm ta bezedná temnota zůstane napořád. Žila v něm v podobě křivdy způsobené starším bratrem, kterému propustku z války zaručila malá knížečka ve stejné syté barvě. Naučila ho nevěřit lidem, dokonce ani těm nejbližším, a především nevěřit sám sobě, vždy se stavět do role ztracené existence a raději zničit svou šanci na štěstí dřív, než ji za něj rozbije někdo jiný. Opravdu se mu to dařilo. Vedl si v tom přímo náramně. Až do chvíle, kdy poznal jí.

Z dálky k němu dolehlo burácení hromů, oblohu za jeho zády protkal blesk a rozzářená obloha donutila Sebastiana otevřít oči. Znovu začal volat její jméno a rozhlížet se na všechny strany. „Ozvi se, miláčku. Prosím tě, ozvi se," šeptal si pro sebe. Nezáleželo mu na tom, jestli ho opustí nebo zůstane. Záleželo jen na tom, aby dýchala. Ještě nebyl připravený žít ve světě, kde Emily není, a netušil, zda na to kdy připravený bude. Jako smyslů zbavený se prodíral náplavou, zakopával a šátral kolem sebe, dokud další úder neozářil sivé nehybné tělo zachycené na kmeni spadené borovice. Okamžitě se k ní na vzdor proudu rozběhl. „Emily, lásko. Jsem tady. Jsem u tebe," řekl a odhrnul jí promočené vlasy z čela. Oči měla zavřené. Sebastian v očekávání nejhoršího přiložil dívce na krk dva prsty. Když ucítil tep, oči se mu zalily slzami. Pak zaslechl slabý sten a uviděl, jak křečovitě zarývá prsty do kůry. Měla bolesti. „Postarám se o tebe, Ems," zašeptal a popadl ji do náruče.

Cesta do hotelu trvala snad celou věčnost. Kamenitá kluzká stezka nepřipadala s dívkou na rukou v úvahu, a proto se zpět musel vrátit oklikou přes Bílou pláž. Déšť mezitím ustal a blesky se vzdalovaly přes oceán na pevninu. Tma a prudký vítr je však provázely dál. Sebastianovi se lepila ke kůži promočená košile a v botách klouzaly nasáklé ponožky. S každým dalším krokem mu činilo větší potíže promrzlou dívku udržet, a když se k němu od hotelu rozběhli na pomoc Benjamin s Patricií a Eliasem, úlevně přijal jejich pomoc. „V kufru by měla někde mít skříňku s morfiem," kývl k Patty, a ta se rozběhla napřed do Emilyina pokoje. Když ji všichni tři muži společně položili na postel, teplou vodou s mýdlem jí omyl ruku a nabral z malé hnědé lahvičky čistou jehlou tekutinu, pak jí opatrně podal opiát a sledoval, jak křečovitý stisk pěstí povolil. Nemohl se ubránit dojetí a prsty jí slabě přejel po tváři. „Napustím jí horkou vanu. Patty, pomůžeš mi?" otočil se na zrzavou dívku, a ta okamžitě přitakala. Potřeboval u sebe její praktickou a chladnou hlavu, protože ta jeho se jen tak tak držela, aby nezačala vyšilovat.