Příběh vypráví o lásce mezi Sebastianem a Emily, dvou cizincích, kteří se roku 1949 setkávají v hotelu v Californii. Oba si ze svých dosavadních životů odnášejí nepříjemná tajemství, ale zdá se jim, že spolu dokáží nakreslit za minulostí tlustou čár...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Hotel Barlow, pojmenovaný po svých majitelích, rostl uprostřed ničeho možná půl míle od pobřeží. S hlavní pláží s malým, hotelovými zaměstnanci provozovaným, kioskem jej spájela dobře viditelná cesta z otesaných kamenů, s okus dál se nacházející Měsíční pláží pouze písčitá cestička. Okolo obou cest rostly výstražné ukazatele hlásající, ať hosté neuhýbají z trasy, hyzdící krajinu od konce války.
Patty se jí jednou zmínila o tom, že byl ostrov na několik let uzavřen pro turisty, aby zde mohly nerušeně cvičit armádní jednotky. Když se stáhly, dostal její otec, stejně jako všichni hoteliéři od Starlingské pláže po Avalon, slušnou provizi za poskytnutí přístřeší vojákům a ušlý zisk. Tenkrát si prý mnul ruce, jaký výhodný obchod se mu povedl, a ani při tom nepomyslel na nevybuchlé gratáty rozsypané a zapomenuté všude po ostrově. Po pár nehodách, při nichž naštěstí nikdo nezemřel, se lidé z hotýlku uprostřed kosatců a sasanek s výhledem na pruh slané vody a s pozadím z javorů a sekvojů stahovali čím dál tím více do penzionů na bezpečnějším jihovýchodě. Tam mohli více cestovat a méně se strachovat o své končetiny a sem nakonec jezdívali pouze dobrodruhové a plážoví povaleči, jimž stačilo následovat každé ráno stejnou trasu na pláž a každý večer stejnou trasu do hotelové jídelny.
Těžko říct, k jaké z těch dvou skupin patřila Emily. Na ostrov připlula jako dobrodružka odhodlaná vidět další kousek světa, a přesto i ona neměnila své zvyky. Ráno zamířila na pláž. Odpoledne se prudké slunce vyhouplo nad horizont a zahnalo jí a její bílou citlivou kůži do pokoje č. 14. Otevřela okno, natáhla se na bavlněné povlečení a poslouchala v dálce na útesy narážející vlny. Sotvaže slunko zase ztratilo na síle, zabrala si pro sebe pohodlné lehátko na terase, četla si a po očku pozorovala postarší a příliš líné hosty, kteří se od rána nenamáhali ani sejít pár kroků k moři a teď se tu nudili jen proto, aby mohli za pár dnů na pevnině vyprávět svým příbuzným a známým o údajných zážitcích z dovolené. Po večeři se občas zašla projít, pozorovala červánkovou oblohu a první hvězdy. Někdy se dokonce svlékla do plavek a ve tmě, nerušená nikým a ničím, se položila na temnou hladinu.
Sem tam při brouzdání pomalu vychládajícím pískem zabloudila ke svému minulému životu. Doma v Anglii za sebou zanechala svou starší sestru, matku a nejlepšího přítele, nesourodou skupinku lidí, kteří si vzájemně často nemohli přijít na jméno, a přesto měli společný zájem. Starat se o Emilyino bezpečí a štěstí.
Co by asi řekli, kdyby jí viděli samotnou na tomhle dalekém kusu pevniny? Neřekli by nic. Ona by jim nedala možnost. Ani při svém odchodu nikomu nedala možnost nesouhlasit. Vytratila se v době, kdy nikdo nebyl doma. Tiše sbalila všechny své věci a zmizela z města i z životů lidí, kteří ji znali. Jakoby v Birminghamu nikdy nežila. Jakoby nikdy neexistovala a jediným kazem na vymazání samy sebe z existence bylo pár dopisů s krátkým vysvětlením na stole v domě její starší sestry. Na rozloučení jim nedala šanci. Věděla, že musí pryč a nechat je žít svůj život a oni by ji přemlouvali, ať zůstane.
