Minulé životy ✔

10. Nesplnitelný slib (část 1.) ☀️

Elias

Duben 1945, Kalifornie, San Diego

Táhli se jako stíny. V bílých svátečních košilích zbrocených potem, prachem i něčím, co mohly být zvratky. Vyskakovali z vlaku a dopadali na kolena jako by vzdávali hold zemi zaslíbené. Eliasovi po dlouhém sezení na podlaze ve vlakovém kupé vypověděly nohy stejně jako stovkám dalších. Místo na sedačce se mu získat nepodařilo a na rozdíl od některých statnějších a méně trpělivých, kteří se pokoušeli uzmout si dobré sezení silou, ho ani nenapadlo vyvolávat rvačku. Madre ho vždycky učila, ať se drží dál od problémů, a její rady se mu hodily nejen v bezejmenné vesnici kousek od Tijuany, ale i v každém ze záchytných center, kde se při dvouměsíční cestě za tím špinavým americkým snem ocitl.

Řadě z mužů ruply nervy ještě před přejezdem hranic. Rvačky patřily ke každodennímu pořádku. Mnoho z nich neprošlo selekcí a bylo po krátkém pohovoru posláno bez řádného důvodu zpět. U pár z nich se našly zbraně a domů je poslali v želízkách. Ten zbytek měl před sebou nekonečné čekání plné potupy, a ne všichni měli po přejezdu hranic vyhráno.

K jídlu vyfasovali konzervy. Elias tu svou zhltal, když kolem něj ve vagonu všichni spali. Zacpal si prsty nos, aby necítil tu nevábnou vůni semletého masa a polykal celé v zubech skřípající chrupavky. Kompletní obsah do sebe hodil jako pes vděčný za kousek žvance. Konec konců to nebylo jídlo pro lidi, ale právě krmivo pro psy.

I potřebu vykonávali jako zvířata na podlahu. Bylo to nedůstojné, ovšem zato bezpečné, což by odpřísáhl i zavalitý bručoun, který se na svém vydobytém fleku u okna dlouze zmítal a poposedával, než se zvedl a utíkal si ulevit ven ke spoji mezi vagony, kdyby ovšem neztratil rovnováhu a nezřítil se do kolejiště, odkud jeho mrtvolu na povel strojvedoucího během pár minut vyprostili, a dál na sever na jeho místě seděl už někdo jiný.

Téměř všechny nahnala na tuhle pouť touha po výdělku. Chtěli zaopatřit svoje rodiny. Posílat své ženě a dětem peníze a možná je jednou v budoucnu také dostat na opačnou stranu hranic. Téměř všichni také sdíleli vzezření mohutné skály a pracky jako lopaty připravené odhazovat metráky hlíny. Elias mezi ně nepatřil. Neměl ženu ani děti a v zástupu putujícím od nádraží k ubytovně zíral kvůli své výšce mužům před sebou do zad. Divil se, že se mu povedlo dostat do Států a doufal, že tam nalezne lepší život. Avšak, ač si předsevzal být vděčný za všechno, co mu strýček Sam, jak se zemi neomezených možností přezdívalo, nabídne, čekalo jej u cíle další zklamání.

Místní jim říkali bracerové. Už žádní mexičané ani latinos, ale bracerové. Dělníci vykonávající práci za do války odvedené Američany. Americké ženy se jich bály, američtí muži, jejichž nedostatek na polích měli za války dočasně nahradit, jim s neskrytým pohrdáním plivali do tváří. Od svítání do stmívání sklízeli na prudkým sluncem omývaných lánech brambory a cukrovou řepu. V šeru se pak táhli ve stejném dvojstupu, jako při příjezdu na tu stejnou ubytovnu, kde jim byl poskytnutý noclech v pokoji po dvanácti a každý Eliasův spolunocležních zapáchal a chrápal hůř než ten druhý. Jednou měsíčně mu jako slabou náplast vlepili do dlaně jeho výdělek sestávající se nejvýše a nikoli vždy z třiceti dvou centů na hodinu.

Většinu z té almužny posílal domů s dopisem, v němž předstíral, jak se mu daří, a nazýval USA Rájem. Jedinou útěchou se pro něj stalo vědomí, že ty peníze pomůžou jeho chudým starým rodičům, a že jsou na svého jediného syna pyšní. Ta jistota jej provázala v kalifornském vnitrozemí i po válce a až do začátku čtyřicátého sedmého roku, kdy mnoho z Mexičanů přišlo o pracovní povolení a jejich místa opět zaplnili místní.