Příběh vypráví o lásce mezi Sebastianem a Emily, dvou cizincích, kteří se roku 1949 setkávají v hotelu v Californii. Oba si ze svých dosavadních životů odnášejí nepříjemná tajemství, ale zdá se jim, že spolu dokáží nakreslit za minulostí tlustou čár...
Ostrov Santa Catalina, Californie, Spojené státy Americké
Září 1949
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Patricia se hned po příjezdu do nemocnice ujala role samozvané vrchní sestry. Naplnila noční stolek vedle Benjaminovy postele k prasknutí pomeranči, jablky, pečivem a dokonce nezapomněla ani na dvě skleničky marmelády. Když se jí žertovně dotázal, zda přivezla zásoby pro celé oddělení, svižně mu srovnala pod hlavou polštář a zakázala mluvit, při čemž ještě dodala, že ticho léčí.
Emily napomínat nemusela. Od nasednutí do vozu před hotelem téměř nepromluvila. Jen občasně špitla slůvko souhlasu, kdykoli se po ní vyžadovala nějaká odpověď, a podlitiny a šrámy v Benjaminově tváři jí vzaly slova úplně.
Když jí světlovlasý muž pobídl, ať si k němu přisedne, a Patricia je nechala taktně o samotě, nejistě se posadila na pelest, orosily se jí oči a musela potlačit nutkání vyběhnout odtamtud. Nehybně seděla a pod přivřenými víčky smývala obrázek neustále dobře naladěného Sebastiana Fostera a s ním se rozpouštěly i poslední zbytky toho idylického léta a pod nimi prosvítala krutá pravda. Pravda o tom, že to, co se zdá až příliš idylické, aby to byla pravda, bývá pouhou lží.
„Rád Vás vidím," vrátil ji Benjamin mile zpět do nemocničního pokoje. „Doufal jsem, že se před mým odjezdem z ostrova ještě uvidíme."
„Ale takhle jste si to nepředstavoval?"
„Ne... Vskutku. Ale nač se tím trápit. Pro příště vím, že se nevyplácí nadbíhat zadaným ženám," řekl a tím ji donutil přemýšlet, jestli ví, kdo jej napadl, nebo jen správně odhadl důvod svého, jak to nazvala slečna Herrerová, setkání s podrážkou. „I když v hotelu bylo pár takových, kvůli jakým by mi nevadilo podstoupit podobnou proceduru znovu," ušklíbl se a svým rozverným konstatováním donutil Emily k úsměvu.
„No vidíte, tak se mi líbíte," poznamenal a napřáhl k ní dlaň, kterou ona jemně sevřela. „Možná byste mě mohla někdy navštívit na pevnině. Mé dveře jsou Vám vždy otevřené. Tedy pokud se mě nebojíte."
Zahleděla se mu do tváře. Do jednoho poměnkově modrého rádoby šibalsky jiskřivého oka, jemuž na veselosti ubírala druhá strana s temnou dírou pod kouskem zachovalého zjizveného víčka. S páskou působil tajemně. Jako by skrýval něco ponurého a děsivého. Bez ní však v Emily, i přes to, jak tu emoci nenáviděla a bránila se jí, vzbuzoval jen lítost. „Říkal jste, že ostatní nás často poznají lépe, než se známe my sami."
„To jsem říkal," přikývl.
„Ale sám tomu nevěříte."
„A na to jste přišla jak?"
„Kdyby jste tomu věřil, byl byste k sobě až příliš krutý. Lidé totiž vždycky rádi dochází k závěrům už z prvního dojmu. Je to naše přirozenost... Mást sami sebe. Proměnit neznámou veličinu ve známou nebo alespoň zmást naše smysly, aby si myslely, že jsme toho druhého prokoukli. Že ho známe a víme, jestli je pro nás prospěšný nebo bychom před ním měli utéct."
