Minulé životy ✔

22. Dívka, která se nenaučila snít (část 1.)☀️

Lea

Clarksville, Tennessee, Spojené státy Americké

Květen 1949

Bílá – symbol nevinnosti. Dlouhé bílé rukávy, kruhově zakončená bílá suknice, bílý závoj z jemné krajky. A pod tou čistotou prosté nic. Žádné očekávání, žádné iluze, žádné romantické představy ozývající se v pláči dojatých sousedek na dřevěných lavicích v kostele. Nevěsta, která namísto smíchu a slz radosti jen strnule hleděla k zemi a odříkávala, co se po ní chtělo odříkat, hostinu promlčela a ženichovi věnovala jen jeden povinný tanec, z nějž jí na bílých lodičkách ulpěly černé otisky bot jejího nemotorného tanečníka.

Doma, tedy na místě, kam dříve chodívala jen uklízet, a teď jej měla zvát svým domovem, se dlouze prohlížela v zrcadle. Přemýšlela, jestli se jí Brian bude chtít dotknout. I u oltáře její rty jen letmo míjel. Jeho ústa přitom zůstávala pevně sevřená a chladná.

Pak jí napadlo, že na jeho ochotě nezáleží. Stejně jako šel do kostela, odříkal společně s ní slib, políbil ji a pošlapal jí boty, udělá i tohle. A bude při tom myslet na to, jak do jeho už nepříliš nevinné nevěsty vstupoval jeho bratr. Té myšlence se nevyhne, ať se bude bránit sebevíc. Ani Lea, nyní už nikoli Duncanová, ale Fosterová, se jí nevyhne. Zabrání jí dýchat, zabrání jí myslet a především jí, stejně jako u oltáře, zabrání pohlédnout Brianovi do očí.

Nikdy se nenaučila snít. Její rodiče nikdy nesnili. Hovořili spolu prakticky. O práci, o penězích. Jinak mlčeli. Žili přítomností, jako by ani neexistovalo nic jiného než následující den a současné povinnosti. Lea se snažila snít. Obdivovala Brianova bratra Sebastiana, který věčně nosil hlavu v oblacích. Někdy se přistihla, jak na něj užasle hledí a hltá každou jeho přehnaně fantazijní představu o životě. Spojoval si v mysli zdánlivě nespojitelné věci, jež viděl, a přesto všechno, co kdy řekl, jí dávalo větší smysl, než celá tisíckrát obkreslená šablona jejího černobílého života. A pak, když to občas sama zkusila, a namísto rutinní práce se zastavila nad podivnými maličkostmi v životě, obdařoval zase on ji užaslým pohledem. Pozoroval ji se zmateně otevřenou pusou a jí jeho zmatenost nutila ke smíchu. Přehrála jej v jeho hře. Ukázala mu, že je v ní víc, i když tomu sama nevěřila. Ve skutečnosti bez něj snít neuměla, nebo se možná jen bez něj snít bála. Bála se, že by tu nebyl nikdo, kdo by její sny pochopil či jim přikládal větší váhu než ve vzduchu poletujícímu dranému peří. A teď byla za ten strach vděčná. Zabránil jí v iluzích a donutil uvažovat tak, jako uvažovali všichni Duncanové. Ze dne na den. Šlo jen o to přestát tuhle noc. O tu další půjde až zítra.

Vysvlékla se ze šatů a vklouzla do košile právě v čas před Brianovým příchodem. Její manžel vešel dovnitř bez klepání. Zarazil se a vylekaně na ni zíral, jako by na ni dočista zapomněl. Na krku mu visela pomačkaná kravata, pod povolenými knoflíčky od košile vykukovalo světlé strniště chlupů, kulaté tváře zrudly, v modrých očích se doširoka rozšířily zorničky. Páchl z něj alkohol. V bytě se ještě slavilo, ale před jeho příchodem hlasy téměř utichly. Snad čekaly, až se z manželského lože začne ozývat důkaz konzumovaného manželství, jenže na to mohli od ostýchavého Briana čekat dlouho.

Usedl na postel a bezradnost lesknoucí se mu v očích jí připomněla Sebastiana. Tehdy, když se dozvěděl o možném sňatku mezi ní a jeho starším bratrem, ji chytil kolem ramen a třásl s ní, až ji na obou pažích zůstaly zarudlé otisky. Vždycky uměl rychle vzplanout, a pak se od ní, vyčerpaně jako by se o ten oheň popálil nejvíc právě on, nechal utišit. Brian takový nebyl. Nehořely v něm city. Nehořela v něm ani ta sebemenší doutnající jiskřička. Pokud jej něco rozesmutnilo, obvykle trpěl tiše. Nesvěřoval se, spíš s pevnou vůlí obchodníka hledal jakékoli způsoby, jak zvrátit štěstí na svou stranu, a především jak nezklamat otce. Slzy a vztek přicházely zřídka, ale jestli zvýšil hlas, Lea si byla pokaždé jistá, že to, co se od ní žádá, musí poslechnout do poslední tečky. Nevěděla, co by se stalo, pokud by neposlechla, ovšem věděla, že na tom Brianovi musí záležet, pokud na ten příkaz klade takový důraz. A také věděla, kde je jeho a především její místo v domovní hierarchii. Alespoň do dneška.